Ahoj, jmenuju se Heli a píšu.

Celej život, ráda a hodně. Píšu, jak mi ruka narostla, ze srdce a autenticky.

Jakmile jsem se naučila držet tužku, přišly básničky o sluníčku, postupně srdceryvný vyznání lásky i depresivnější kousky. Nejradši jsem sedávala v pokoji na skříni a psala citáty a básně na zeď. Poezie mě naučila pracovat s jazykem a originálně spojovat nespojitelný. Miluju myšlenkovej oxymoron.

Dneska nejradši dávám prozaicky průchod vlastnímu, často neuchopitelně hlubokýmu, pozorování světa, různorodým myšlenkám a uměleckýmu ztvárnění lidskejch příběhů.

Píšu, protože chci, ne protože musim. Je to pro mě stejně přirozený jako přemýšlet.

A už nechci psát jen do šuplíku.