Svět pod hladinou, Kapitola I

Šero. Oči pod víčky teprve pomalu začínají tušit svět venku. Zatím pořád převládá tma zevnitř. Začínám nutit zorničky pohybovat se aspoň do stran a řasy se snažím odlepit od lícních kostí. Pomalu pomrkávám a pouštím do mozku trochu rána. Světlo. Z postele není vidět skrz okno, ale i tak je poznat, že je venku na co se těšit. Zlehka kroužím kotníky a zápěstím a probírám k životu ztuhlý prsty na rukou, jako kdybych hrála na klavír. Snažím se narovnat pomuchlanou klíční kost, kterou jsem si přeležela spaním na boku. Jako hadrová panenka si sedám na posteli a pohled z okna mi konečně otevírá oči dokořán. Dneska bude hezky. 

Co podniknu? Mohla bych konečně dočíst Hawkinga, už to přežvýkávám moc dlouho. A až půjdu odpoledne do města, stavím se pro ten super zelenej čaj, už mi dochází. A měla bych zajít do kadeřnictví… Z úvah o programu dne mě probírá hlasitý zakručení v břiše. Tak jo, chtělo by to něco na zub, měla bych se vyhrabat z pokoje.

Ve stejnou chvíli si všimu tlumenejch zvuků, který slyším přes dveře. Fuuuuu… Hhhhh… Mmmmm… Nevědět, co mě čeká, řekla bych, že se táta rozhodl jít pozdějc do práce a oběma rodičům jaksi nedošlo, že ještě bydlím s nima. Vylezu z pokoje a fuuuu se zesiluje. V obýváku na jógamatce najdu zpocenou mamku se smrtelně vážnym a přitom tak nějak spokojenym výrazem a ohmmm na rtech. Plynule přejde do parvatasany a v pozici psa hlavou dolů zašeptá: „Na lince je čerstvej chleba a včera jsem ti na trzích koupila jahodovou marmeládu. Zavři se v kuchyni, budu ještě chvíli cvičit.“  Minutku jen pozoruju. Chmmmmm parsva uttasana, rty jemně položí na propnutý kolena, jako kdyby měla o třicet let mladší záda. Zavřu dveře a naboso se dopleskám do kuchyně, kam se dere sluníčko. Paprsky tančí po světlejch stěnách, přeskakujou z poličky na poličku, z hrnečků na skleničky. Když trochu přivřu oči, přes řasy skoro můžu pozorovat každej jednotlivej z nich. Tenký nitky slunečních vláken, který příjemně hřejí a dělají svět trochu veselejší.

Potlačím chuť stáhnout žaluzie, abych se vyléčila ze šoku z tolika bílýho světla, otevřu okno dokořán a jen se ještě na pár minut vyvalím na měkkou lavici. Sluníčko mi svítí do tváře, tak jen zavřu oči a nechám se oslňovat. Každá buňka mojí pokožky na obličeji teď generuje vitamín D a příjemný teplo. I přes zavřený víčka mě z toho skoro pálí oči, trochu se musím křenit. Pálení oči postupně znovu unavuje. Ráno. Kterej chytrák vymyslel něco takovýho? Každej pilot ví, že nastartovat Cesnu je nejnáročnější a nejdražší, každej řidič zná ranní škytání auta při startování studenýho motoru. S mozkem je to stejně, probouzení z nočního kómatu spotřebuje víc energie (a v mém případě vůle) než udržování chodu přes den. Ale stejně člověk každej večer upadá do stavu jak po posledním pomazání, aby se pak každý ráno znovu narodil. Určitě to má nějakej větší smysl, než se jenom s pomrkáváním znovu a znovu nechat překvapovat jaký je počasí. 

Chvíli si uživám filozování v horizontální poloze, ale pak mi to nedá, promnu oči, napřímím se a začnu vyhlížet. Voňavej křupavej chleba od pana Bílka a jahodová marmeláda? To zní jako plán. Už mi pěkně kručí v břiše a tak si na olivový prkýnko ukrojím čtyři krajíce, potřu je tenkou vrstvou margarínu a lžící rozprostřu poctivou dávku jahod. Na těch by se nemělo šetřit. Nos strčím do skleničky s marmeládou až si ho skoro namočím. Ta vůně mě nepřestane bavit. Sladká a přitom svěží. Dám vařit vodu na čaj, zazubím se na sebe do skla skříňky na talíře a pohodlně se uvelebím zpátky na lavici, nohy pod stolem natažený na židli na druhý straně. Je ráno, sezením rovně budu svoje záda mučit až pozdějc. 

Zakousnu se do krajíce a nestíhám chytat kousky jahod, který si našly cestu kolem koutků rtů a už letí na podlahu, na tílko a na holý stehna v kraťasech na spaní. Jak říká Anička od sousedů, máma to vypere. Culím se pod jahodovej vous. Asi bych neměla, není mi šest jako Aničce, ale nemá cenu popírat, že na pračku si tak akorát odkládám věci, který se zrovna nevešly na poličku nad umyvadlem. Láskyplně žvýkám chleba s marmeládou a vychutnávám jednu z výhod rána. Snídaně je moje nejvíc nejoblíbenější jídlo dne, nejradši bych snídala i u večeře. Možná trochu paradox, vzhledem k tomu, že ještě napůl dospávám. Ale jahody jsou něco, pro co se vyplatí vstát. Čerstvý, mražený, pečený, smažený, nadívaný, flambovaný, marmeládovaný, je mi to jedno. Až na ty, který jsou v čemkoliv, kde je „nejméně 0,4 % ovocné složky“.  Tahle marmeláda je ale poctivá a je dokonalá tim, jak není dokonalá. Mezi zubama mi slabě křupou zrníčka, na jazyku si ještě nechávám rozpustit původní strukturu ovoce. Kůrka čerstvýho chleba jemně křupe a střída je naopak krásně vláčná. Zavřu oči a vychutnávám. S každým polknutím už si hledám další kousek, nechci se toho požitku vzdát. 

Když mamka za půl hodiny vchází do kuchyně, nachází mě pořád ve stejný pozici. Dlabu poslední kousek chleba s marmeládou, kterej už se do mě skoro nemůže vejít. Ale jahody se vejít musí. Hladí mě ve vlasech a culí se jako sluníčko. Nikdo tady není, takže ráda zvládnu i trochu toho dětskýho ponížení, když vidím, jak je spokojená. Úplně září a na to se hrozně hezky kouká. Dává znovu vařit vodu, na kterou jsem zapomněla, a připravuje bylinkovej čaj. Na stůl pokládá med, dva bucláčky, lžičky a už si sedá ke mně. 

„Jak ses vyspala, zlato?,“ ptá se s mateřskou něžností.

Musím se chvíli zamyslet. „Do růžova, jen to bylo krátký. V kolik jsi vstávala? Máš dneska dlouhej den?“ 

„Asi v 7,” odpoví, „ale vzbudila jsem se ještě dřív. Vstávalo se mi pěkně, tak jsem si šla rovnou zacvičit. Chtěla bych to teď dělat pravidelně před tím než zasednu k počítači. Musim dneska rozeslat hrozně moc objednávek a zavolat do pár objektů. Ve 12 přijde pan Mrázek pro pokyny k zítřejší akci, pak chci udělat tu dýni, co jsme dostali. Máš chuť na krémovou polívku nebo spíš pečenou zeleninu? Nebo obojí? A odpoledne bych se ráda šla projít do lesa, aspoň na chvilku. Kdy že to musíš na univerzitu, až ve 4 odpoledne? Tak bys mohla dneska zase něco odpracovat, nestihla jsem v týdnu nějaký papírování. A večer dáme koupání venku, co ty na to? Už jsme dlouho nebyly.“ 

Zpracovávám smršť informací a návrhů. Pak odpovím: „Obojí, na půl 5 v centru, papíry ke mně, koupání zní super. A teď mi řekni, jaký akce organizuješ letos v létě, to jsme včera zamluvily.“

Nalije nám čaj, spustí proudy nadšenejch nápadů a mně ještě proběhne hlavou, že tyhle rána mám vlastně ráda. Jedeme na stejný vlně, táta vždycky říká, že jsme obě užívací. To, co nás baví, se pěkně natahuje. V tomhle případě popíjení horkýho čaje a intenzivní diskuze. Někdy mi ani nepřijde, že to je můj rodič. Sedíme ještě skoro hodinu a aspoň pár témat probereme horem dolem.

„Jdu si dát sprchu a pak se musím vrhnout do práce“, sděluje mi najednou skoro za běhu. Obdivuju impulz, se kterým se umí do věcí pustit. Navíc v koupelně stráví desetinu času, po kterej tam jsem já. Za dvacet vteřin už slyšim proud vody a za dalších deset jak otevírá mýdlo. Přesouvám se do pokoje a cestou slyším z koupelny tichý au. Tu poličku nad vanou fakt musíme předělat. Asi si dala tentokrát fakt pěknou pecku, protože je slyšet, jak to vehementně rozdýchává. A nebo si ještě dává ledovou sprchu, aby pěkně nastartovala den. Taky bych pozdějc mohla, ale zase když se dneska pojedeme koupat… Už se těším, naposled to byla taková ledárna, že jsem si z jekotání zubama málem překousla jazyk. Obě jsme byly tak fialový, že jsme z toho měly záchvaty smíchu ještě v autě. Miluju tyhle společný výzvy a navíc — z koupelny se ozve dunivá rána.

Kruci, to nebylo hlavou do poličky. Vana duní dost, ale takovouhle ránu by neudělala ani patou, ani kolenem. Jdu se podívat, co se stalo, ať se máme zase čemu smát, až to přebolí. 

„Mami, ty se prokopáváš k sousedům?“. Nic. 

„Huuu, všechno v pohodě? Mám ti přinést led nebo si na to dáš studenou sprchu?“, vtipkuju rozverně. 

Voda teče, jinak ticho. Cítím, jak se mi zvyšuje tep. Srdce trochu poskočilo, aby se připravilo na sprint. Úsměv mi zamrzává v pozici vyceněnejch zubů a dvě sekundy tam jen tak stojím, než zavřu pusu a vezmu za kliku. Vteřiny se prodlužují na celou věčnost a ve chvíli, kdy se v průzoru otevírá pohled na mokrou koupelnu, mám pocit jako by mě kopnul do ledvin kůň. Pusa se otevírá dokořán, ale hlas zmizel někde v hloubce. Zvládnu se jen se škubnutím nadechnout a pak už to nejde. Moje tělo drtí plíce, tlačí z nich všechen vzduch a ve formě slaný vody ho žene do očí, až to bolí. Hlavu jako kdyby mi dali do svěráku. Nechápu. Ještě nikdy jsem nic takhle nechápala. 

„Mami!“ Rty se mi hýbou, ale jediná hláska nevychází ven. Nohy se mi konečně odlepily od země a v jednom velkym kroku překračuju malou koupelnu a skáču k vaně. V hlavě mám střepy a v úlomcích i přemýšlím. Voda. Krev. Ledová voda. Rudá krev. Louže na zemi. Obrazec krve na kachličkách. Co se stalo? Sprchová hlavice. Voda. Kohoutek. Vypnout. Zmateně volam záchranku. Krev. Máma. Figurína. Nemůžu se dívat na ten výraz. Ještě má bolestí zkrabacený obočí a silnou vrásku uprostřed čela. Nikdy jsem si jí nevšimla. Rty lehce pootevřený, aby mohly sát vzduch. Vzduch. Dech. Dlaň jí cpu skoro do pusy, abych zaznamenala i ten nejjemnější závan. Na zrcátko není čas. Stejně by se nezamlžilo, necítím vůbec nic. Prostředníček a ukazováček pravý ruky tisknu k sobě, jako kdybych měla přísahat, a mačkám jí je na mandle pod krkem. Tam někde hledá důkaz o životě člověk, kterej to zná z filmů a ze dne otevřenejch dveří na záchrance. Nahmatávám stejnej puls jako kdybych jí dala ruku na kolenní čéšku. Ne. Ne. Ne! Nenenenene! N E! To N E!

Beru její hlavu do rukou a tisknu si ji na prsa. Kdyby to šlo, vmáčknu si ji až do hrudníku, aby tam zůstala. Chci, aby mi její lebka zlomila aspoň jedno žebro, abych měla vzpomínku. Chci, aby se její krev nedala smýt a zůstala jako vzor na kachličkách. Snažím se s ní trochu zatřást, třeba se ještě probere. Váha mokrýho těla se sune zpátky do vany a já už jí skoro lámu krk. Kdyby ještě dýchala, možná bych ji škrtila. Ale nechci stisk uvolnit. Cítim, že jakmile se jednou pustím, už nikdy k ní nebudu tak blízko. Je mi blízko. Zato já se postupně vzdaluju, jako kdybych omdlívala. Mami! Koupelna se začíná slívat do jednoho rozmazanýho obrazu. Nevím jestli je to slzama v očích nebo tím, že se mi motá hlava. Dech se zkracuje, stmívá se mi před očima…

Tma. Ticho.

Šero. Oči pod víčky teprve pomalu začínají tušit svět venku. Zatím pořád převládá tma zevnitř a z noční můry, která mě před probuzením provázela. Pomalu začínám pomrkávat a pouštět do mozku trochu rána. Světlo. Ze snu mi ještě buší srdce a svírá se z úděsu. Pomalu, bolestivě, ještě se zavřenýma očima dělám bilanci ztrát. Mami! Tělo se probírá postupně, od prstů na nohou, který se i přes rudej lak na nehtech cítí dost černě, až po čelo a obočí, který se začínají svrašťovat, jako kdyby se snažily z kořene nosu vytlačit všechny děsivý vzpomínky na sen z hlavy ven. Podle bušení srdce a pocitu úděsu realita a přitom to byl sen. Nebo ne? Na to vůbec nemysli! Byl to sen. A z toho se přece dá probudit. Většinou. Sen. Byl to sen. Probuď se! Přece nebudeš kňučet, když se to nestalo. Vlastně… Jakej je v tom rozdíl, jestli se to stalo nebo ne. Pro mě je to stejný. Prožila jsem to ve snu, jako kdybych to prožila ve skutečnosti. Emoce ve snu nejsou abstraktní, jak bych si v takovejch případech přála. Do očí se mi začínají hrnout slzy. Chytím se za břicho a svalím do klubíčka, protože úzkost útočí zevnitř. Převalím se na břicho, abych zatlačila sprintující srdce do peřiny. Hlavu vtlačím do polštáře, jako kdybych do něj mohla vyždímat všechny myšlenky, který se mi honí hlavou. Promnu si rukou krk, kterej bolí, ještě než vůbec musel zvednout těžkou hlavu. Druhou ruku sevřu v pěst, aby dlaní nemohla utéct poslední kapka energie, kterou jsem přes noc nabrala. Víc jí totiž není.

Nevím, jestli mám zhluboka dýchat, abych trochu zmírnila lapání po dechu, nebo se radši vrátit tváří do polštářů a přidusit se, abych omezila jakoukoliv formu myšlení. Kyslík živí mozek a to je přesně to, co teď nechci. Mozek. Je to jeho vina. Všechny ty záhyby, náboje, výboje, spoje. V hlavě mám takovou koncentraci myšlenek, pocitů, bolestí a úzkosti, že kdybych si otevřela lebku, daly by se vzít do ruky. Vjedu rukama do vlasů a snažím se je odtud vyrvat. Slzy v očích nabírají na intenzitě. Tentokrát z jinýho důvodu. Chtěla bych je odtud vytáhnout a vlastnoručně rozmačkat a zničit – tak strašně moc! Moc. Nemám moc nad vlastníma pocitama. To je pocit! Vlastní myšlenky mě ničí a já nemám šanci oplatit jim to. Vlastní emoce mi drtí hrudník z toho jak rychle mi buší srdce a já jim nemůžu ublížit tak jako oni mně. Chtěla bych jim ublížit. Chtěla bych někomu ublížit. Jsem tu sama. Chtěla bych si ublížit? Pomohlo by to? Přenáší se úzkost krví, že bych ji pustila ven? Bude míň slz, když bude v těle míň tekutiny? Je smrt podobná spánku natolik, že ani od snů by mi nepomohla? Svíjím se jako kdyby v křečích, jak nemůžu to všechno, co jsem v noci zažila, pustit ven. Nevydám ani hlásku, ale v duchu křičím z plnejch plic.

Celý tělo se musí postupně přivést k životu a začít novej den, jenom můj mozek byl i ve spánku tak aktivní, že by na EEG nepoznali, jestli jsem vážně spala. Nohy by mě možná zvedly z postele, ale moje hlava je tak unavená, že by nejradši šla spát. Co to sakra zase bylo? Proč? P r o č? Kde se bere v hlavě spícího člověka něco takovýho? Kde se to bere v mojí hlavě? Nejsou sny jenom vedlejší produkt nočního třídění paměti? Nemají jenom pomáhat kreativitě a jiným blbostem, který po těchhle nocích stejně nevyužiju? Tak proč mám pocit, že u mě je to každou noc a každý ráno jenom o nich? Ovlivňují mě víc než cokoliv, čemu mají sloužit. A každý ráno ze mě dělají svraštělý klubíčko svíjející se ve vlastní šťávě úzkosti. Každý ráno. Každý ráno. Každý. Ráno. Každý. K a ž d ý.

Komentáře (4)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Leak z mého literárního šuplíku. Aforismy, úvahy a příběhy psané od srdce, tak jak mi ruka narostla.