Svět pod hladinou, Kapitola II

Snažím se najet na nějakou ranní rutinu. Zapadnout do vyjetejch kolejí většinou pomáhá, když člověk neví, co se sebou. Automatismy pomáhají myšlenkový efektivitě, uvolňují sloty v pracovní paměti. Většinou. Ne dneska. Já už mám dneska plno, ať se snažím o jednoduchý činnosti jak chci. Vyčistit si zuby, to by mohl být fajn začátek. Jdu do koupelny, sednu si na vanu a – vana. Máma. Sen. Byl to jenom sen, připomínám sama sobě. Beru do ruky kartáček a mačkám si na něj tekutý mýdlo. Hm. Tak znovu. Ne všechny bezmyšlenkový automatismy jsou úspěšný. Kartáček, pasta, ááá, zavřít pusu, krouživý pohyby. Naučenej pohyb čištění zubů mi uvolňuje kapacitu na další myšlenkový pochody. Koupelna. Voda. Krev. Máma. Dobře, koupelna není dobrý místo pro dnešní ranní rozjímání. 

S kartáčkem přejdu zpátky do pokoje, otevřu skříň a snažím se zabavit výběrem něčeho na sebe. Za pár minut se přistihnu, jak stojím před otevřeným šatníkem s kartáčkem zaraženým v puse a nepřítomným pohledem. Potřebuju si odplivnout. Společně s pastou a slinama flusnu do umyvadla i bezmoc, která mi zůstala po noci zaseklá v krku. V koupelně si odkroutím to nejnutnější, ze skříně vytáhnu chlupatej myší overal s kapucou, zachumlám se a v pletenejch ponožkách se došoupu do kuchyně. 

Je dobře, že jsem tady sama. Muset teď ještě komunikovat, asi by to moc nedopadlo. Takhle nemusím řešit žádný vnější vstupy. Jsme tu jen já a moje hlava. A jdeme si udělat něco k snídani. Měla bych hroznou chuť na palačinky, ale zrovna dneska se mi příčí představa, že se rozčiluju s těstem a snídám ve stoje u sporáku. Tak aspoň vločky, ovoce, oříšky, semínka. Moje klasika. Vyndám na linku první tři sklenice z bezobalovýho obchodu a okamžitě mi dojde, že na tohle taky nemám náladu. Krájení ovoce by navíc nemuselo dopadnout dobře, ostrým nástrojům se dneska budu radši vyhýbat. Ne kvůli vedlejším úmyslům, spíš kvůli tomu nepřítomnýmu zírání do blba, který by mě mohlo stát prst. Tak třeba chleba? Chleba zní dobře. S pomazánkou, rajčetem, jarní cibulkou, možná sýrem. A k tomu salát. Nakouknu do ledničky a špajzu a po patnácti vteřinách se přesouvám ke stolu. Na talíři mám housku, margarín a sladkokyselou okurku. Z ošatky před sebou ještě přidávám jabko, aby to vypadalo barevně. Pro dnešek to bude muset stačit. 9:32.

Přežvykuju snídaní a přitom nemůžu strávit pohled na mokrou koupelnu, kterou vidím před očima. Tak dost. Tohle už znám, nezmění se to. Jediná možnost je neustále se zaměstnávat. Pustím si nějakej playlist, něco kýčovitýho jako happy morning a hned bude líp. Jdu si k posteli pro telefon a cestou zpátky odpovím na pár zpráv. Nemáme tak velkej byt, jenom na každým druhým metru stojím půl minuty. Ségra se ptá, jestli náhodou nemám její modrou košili, tak dojdu zpátky ke skříni a fotím jí jeden z kousků oblečení. Košile vedle na ramínku jsem na sobě neměla už pěkně dlouho. A tenhle svetr jsem stejně nikdy neměla moc ráda. Někde ve mně se zvedne vlna odporu k tomu, co nepotřebuju. K tomu, co nemá smysl, nijak mi nedělá radost a nepomáhá v životě dosáhnout toho, co chci. A tahle neužitečnost a nesmyslnost se teď zosobnila v tý blbý žlutý košili a šedým svetru, který mi visí na ramínku ve skříni a zabírají místo. Dneska je na vyhazování ideální den. 

Najdu největší pytel na odpadky, kterej máme, a naházím do něj kromě košile a svetru i jedny kalhoty, který škrtí v pase a jedny, který už se mi nelíbí a slitovala jsem se nad nima jenom z nostalgie. Pak několik triček. Pořád mi není líp a tak přidávám další dva svetry, jednu sukni a ještě jedno tričko. Skříň je pořád plná, člověk by si ani nevšiml. Kdybych se rozhodla, že budu měsíc nosit každej den jinej outfit, nejspíš bych v pohodě vystačila. Ale dost filozofování. Nemilosrdně se otočím na druhou stranu pokoje a z krabičky na šperky sypu do pytle náušnice a nejrůznější náhrdelníky a korálky. Seru na nostalgii, dělá mi ze žaludku scvrklou sušenou švestku. Ha, žaludek. Myslím, že jsem ještě před chvílí snídala. Tak asi končím, už takhle budou mít na charitě snad radost. Řekla bych, že budou nadšený hlavně z těch náušnic, který jsou bez obalu vysypaný mezi všechno ostatní. 10:09. 

Zpátky v kuchyni do sebe šoupnu zbytek housky s okurkou. A jabko. A půlku čokolády. A nakonec ještě krajíc chleba s příšerně kyselou marmeládou, kterou jsme dostali. A nesmyslně sladkou müsli tyčinku. A aby se neřeklo, dva vlašský ořechy. Jedna studie ukázala, že když se člověk špatně vyspí, má větší tendenci tláskat nezdravý jídla. Myslím, že dneska bych tomu docela věřila. Udělám si silnej černej čaj a jdu se podívat zpátky do pokoje. Stůl, nafukovací míč na sezení, laptop, halda knížek, stolní kalendář. Jsem tu jako na návštěvě. Znám to tu a přitom jako kdybych sem nepatřila. Jako kdybych se na vlastní domov dívala přes sklo, mohla si ho všude prohlídnout a pak se musela vrátit. Ale kam? Uvízla jsem někde v meziprostoru. 

Měla bych psát seminárku a tak se uvelebím na gymnastickým míči, otevřu počítač a snažím se chvíli soustředit. Literarische Grenzüberschreitung. Píšu o překračování hranic v literatuře a přitom mám problém spíš s překračováním těch vlastních. Hranice mezi snem a skutečností. To je teď ta, kterou překračuju každej den tam a zpátky a někdy se úplně ztrácí. Často mi přijde, že překročit nejde. Jako kdybych nakročila, špičkou se přiblížila realitě a ona najednou o kus utekla. Rychle po ní skočím a chci se jí aspoň dotknout, ale ona se prohne a uskočí. Je amorfní a neuchopitelná, bezbarvá a přitom někdy tak pestrá. Některý dny zůstávám za hranicí snu, na prahu něčeho, co se nestalo, ale mohlo by se klidně stát. Na hranici nejčernějších snů a pestrý reality a přitom se vzpomínkou na sny tak vybarvený, že je od skutečnosti neodliším. Po čase se zase se přistihnu jak mám pohled upřenej do rohu obrazovky a před očima se mi odehrává všechno možný, jenom ne literatura. 11:30.

Mobil zavibruje, kalendář mi připomíná, že mám být ve 12:30 na neurologii. Ve dvanáct musím vycházet, nejsem převlečená, chtěla jsem vynést odpadky a musím se zbavit těch věcí. Takže jsem zase nic nenapsala. Dávám se trochu do pohybu. Obsah pytle vysypávám na podlahu, hledám všechny náušnice a těch pár přívěsků. Nevím, jestli je na charitě taky berou, ale třeba udělají někomu radost. V sáčku je přidávám k oblečení, vážu uzel a bráním se pokušení demonstrativně všechno hodit z okna. Sbohem věci, nepotřebuju vás! Ze čtvrtýho patra to ale asi není dobrej nápad, dole parkují auta. Beru na sebe první co mi přijde pod ruku, až se divím jak moc se k sobě nehodí některý barvy, který mám v šatníku. Pakuju odpadky, beru pytel a vydávám se na procházku kolem domu. U kontejneru se s malým povzdechem naposledy loučím s oblečením a krokodýlíma náušnicema. S odpadky se moc neloučím, ten smrad z koše na bio mi chybět nebude. 

Doma zjišťuju, že mám ještě 10 minut. Svlíkám ze sebe barvy papouška a oblíkám něco normálního. Upnutý černý džíny, volnější šedý tričko a lehká bundička. Věci házím do svojí milovaný kabelky, něčeho, co vypadá jako plátěnej pytel. Což je přesnej popis toho, co to je. Z věšáku sundavám svůj nejoblíbenější kousek, černou buřinku. Džíny u kotníku dvakrát ohrnuju, aby byly vidět barevný ponožky, a obouvám svoje nejoblíbenější šedý plátěnky, ve kterých se dobře dobíhá tramvaj. V rychlosti na sebe mrknu do zrcadla.  Celkem klasicky působím jako hipsterská šedá myška, ale vypadá to celkem dobře. Zamykám a vydávám se vstříc elektroencefalografii. 12:02.

Na ulici je příjemně, tak akorát chládek, aby mi nebyla zima. Vítr mi zajíždí pod bundu, pod tričko, proniká ke kotníkům přes ponožky. Občas si musím chytit buřinku, aby neodletěla. Auta projíždí kolem, troubí, brzdí, přidávají, odbočují. Pro všechny je normální den. A pro mě ve výsledku taky. Člověk si zvykne na novou normalitu. Cestou na tramvaj jdu skoro procházkovým tempem, jako kdybych nikam nepospíchala. Oproti vnějšímu světu jsem zpomalená, čas teď plyne jinak. Jen se rozhlížím, poslouchám, vnímám vítr na kůži. Skoro bych měla chuť zavřít oči a nechat se vcucnout do zvuků města. Být taky jenom zvuk, jenom tichý našlapování plátěnek a šustění vlasů o bundu. Být neviditelná, nechat se rozfoukat větrem.

Do háje, asi jsem si měla trochu popoběhnout, tramvaj právě přijíždí na zastávku. Než na ni doběhnu, slyším píp-píp-píp-píp, dveře se zavírají a tramvaj už je v pohybu. Musím počkat na další. Nepřijde mi to tak hrozný, když s sebou všude tahám paperback, e-book nebo audiobook se sluchátkama, prostě něco ke čtení nebo poslechu. Z tohohle důvodu mi čekání na tramvaj nebo u doktora vlastně asi nikdy nevadilo. Chudáci lidi se rozčilují, že paní Nováková, která si jde jenom pro recept, už je v ordinaci patnáct minut po tom, co všechny předběhla. Já prostě akorát přečtu o pár stránek víc. Akorát mi nedošlo, že je poledne a emhádéčko nejezdí tak často. Z příjemný chvilky s knížkou se pomalu stává nepříjemná chvilka s hodinkama. Zase jdu pozdě. Pět let jsem na neurologii nebyla, takže to možná budu chvilku hledat. Ale snad z toho aspoň něco bude. Posledně jsem u téhle doktorky byla kvůli migrénám a když mi vyšlo normální EEG, prohlásila V pořádku, takže za nás všechno, nashledanou. Nerada bych, aby se tahle péče opakovala. 

Vedle mě stojí paní ve věku mojí babičky a upravuje si roušku přes pusu a nos. Nejspíš aby nechytla slovník dvou holek, který s nadávkama doběhly na zastávku pár vteřin po mně a naštvání na toho kreténa řidiče přetavily v zanícený drbání spolužaček.

„Ja vim, že sem fuckin furt nemocná, ae já nemůžu fucking nic dělat, víš jak. Vona přijde fuckin na trénink a neudělá nic voe.” Strašně nenápadně ujíždim očima na středoškolačky, kterým může být tak patnáct. Ta jedna si podupává černýma kanadama a potrhanou džínsku kompenzuje oranžovou rtěnkou a modrýma stínama se třpytkama. Ta druhá je oblečená ve stylu Audrey Hepburn na pikniku v parku, ale její slovník tahá za uši jak My Fair Lady před její velkou transformací.

„Ale chápeš to tyvoe vona vodpočítávala dny do tý doby kdy dostane ty nejhnusnější možný boty voe, který tahle planeta viděla. To je fuckin komplet joke.” No to teda je fucking komplet joke, cukaj mi koutky a nadšeně čekam na reakci Audrey.

„Mně to teda přijde hrozně desperate,” prohlásí kráska s vyčesanýma vlasama. Moje puristický já teď drží hubu a krok s mojí polyglotně progresivní části osobnosti. Sama nevím jestli jsem víc nadšená nebo vyděšená z toho, kam to netflixovská lingua franca může v řeči český mládeže dotáhnout. Mezitím se konverzace vyvine tak, že se nechytám.

„Já sem litovala každýho fuckin berana kterýho děda zabil a teď nada. Tohole mi bylo úplně fuckin jedno. Rest in fucking hell.” Wooow! Nadšená. Rozhodně nadšená. Začít na Breaking Bad koukat v deseti jako tyhle nádhery, byla bych v jejich věku nejspíš úplně stejná.

„Hele, you are like this one,” slyším ještě jednu z holek, když strká kámošce pod nos telefon s nějakou fotkou a skoro hodí tlamu na schodech tramvaje. Watch your step, young lady, zamumlám si v duchu.

Teprve uvnitř otevírám Hawkinga a trochu se začítám. Hned po pár řádkách ale zase vytahuju telefon kvůli slovníku a Googlu. Některý výrazy z kvantový fyziky v angličtině fakt neznám a pamatovat si je teda stejně nebudu. Utíká to rychle, po třech stránkách zase vystupuju. 12:28. 

Myslím, že jsem si tyhle plátěnky oblíbila právě kvůli dobíhání termínů. Dělám to častějc než se mi líbí, ale v nich se to dá. Mám dvě minuty na jednu dlouhou ulici, která někde uprostřed po pravý straně ukrývá vchod na neurologii. To je všechno, co si pamatuju. Přechod nepřecházím, ale přebíhám na červenou, a probíhám mezi skupinkou dělníků na rozkopaný silnici za křižovatkou. Závan vzduchu mi podebere okraj buřinky a tak ji musím za běhu sundavat a držet v ruce. Skoro to vypadá, jako kdybych je zdravila zvednutím klobouku, možná to je ten důvod, proč se všichni tak otáčí. Vchod na neurologii je až skoro na druhý straně ulice. Zvoním, rozdýchávám se a radši nezjišťuju, kolik je hodin. Vybíhám schody a rozvaluju se na židli v čekárně. Proti mně sedí starší pán, takže mám aspoň čas na dočtení kapitoly. 

„Slečna Lesecká?” Přikyvuju. „Pojďte, jste objednaná.” 

Chudák pán. Určitě už tam čeká aspoň třicet minut a já, která jsem právě přiletěla a klidně bych se zabavila knížkou, jsem ho takhle předběhla. Semknu rty, pokývnu mu a přesouvám se do ordinace. 

„Do spodního prádla, prosím”, zní povel. 

Jej, cože? Nemají mi náhodou zkoumat hlavu? Trochu zaskočená hledám věšák a pak se se zdráháním svlíkám. Asi mi to hrozně trvá, doktorka si šla ještě něco zapsat do počítače. 

„Lehněte si na záda na lehátko”, zavelí sestřička. 

Napadá mě akorát, že by mě mohly klepnout paličkou, uspat a pozorovat mě ve spánku. Ale tahle medicína je snad už pár století za náma. 

„Zavřete oči, pokrčte pravou nohu a položte pravou patu na levé koleno.” Už mi to začíná docházet. Dělám pár cviků vleže a pak si stoupám vedle lehátka. 

Dostávám hned další instrukce: „Zavřete oči a položte si levý ukazováček na špičku nosu.” Ještě mě posadí na lehátko a párkrát klepne kladívkem do kolene, jak to znám akorát z House. Kope, tak asi dobrý.

Reflexy, na ty jsem úplně zapomněla. Nevzpomínám si, jestli mě ta nahota na neurologii překvapila i pět let zpátky. Nemůžu si pomoct, ale jsem ráda, že jsem si kromě buřinky vzala i hezký spodní prádlo. Oblíknu se a sednu si na horký křeslo vedle doktorky. 

„Takže sny? Jak dlouho je máte?” Mluvila s mojí doktorkou, takže aspoň už tuší, proč jsem tu. 

„Živé sny od malička, ale tak intenzivní, že jsem z nich psychicky unavená, mám zhruba tři roky. Jsou období, kdy je to lepší. A pak najednou třeba zase čtrnáct dní nejsem schopná fungovat. Tak intenzivní, že jsem se to rozhodla řešit, jsou teď dva měsíce v kuse.” Dva dlouhý podělaný měsíce, který bych si v kalendáři mohla škrtnout. 

„A pamatujete si je?”, vyptává se dál. Jako kdyby šlo zapomenout. Otevřený okno ordinace lehce zavibruje větrem, v místnosti se o půl stupně ochladí, dole na ulici někdo kopne do kamene a sestřička cvakne propiskou o stehno. Muj mozek otevře šuplík Nedůležité – nutně zapamatovat a všechny vjemy v něm pečlivě uloží. Jak bych asi zapomněla, že mi předevčírem uřízli za plnýho vědomí nohu, aby mě vytáhli z havarovanýho autobusu. 

„Jo, všechny. Teda, já vím, to není možné. Pamatuju si většinou dva až tři, někdy až pět za noc.” 

Má poker face a ťuká něco dvěma prstama na klávesnici. Zvuk starý klávesnice s vysokýma tlačítkama mě uklidňuje. To, co doktorka píše, možná tak pohodový nebude. V čekárně šoupou nohama, na žebrech mě škrábne cedulka od trička a špičky prstů mi vychladnou na teplotu, kterou začnu vnímat jako nepříjemnou. Koutek pravýho oka mi škubne a v nosu ucítim směs doktorky potu a deodorantu s bergamotem. Sladkokyselá okurka udělá kotrmelec a zaškrundá mi v břiše. 

„Půjdete na EEG. Hodilo by se vám příští úterý ve 12:15? Uvolnil se nám termín.” Super, už se těšim na tu čepici s hadičkama plnou gelu. V čekárně někdo tiše zakašle, jako kdyby mi dával najevo, že to měl být jeho termín. Měl? Zdržuju? Jsem tady zbytečně? Navíc? Přehánim? Jsem hypochondr? Jsou bezmoc, každodenní pláč a ranní kafe slazený myšlenkama na smrt běžný? Puso, na něco se tě ptala. „Ano, určitě,” odpovídám, aby mi možnost nechat si vyšetřit hlavu zase nevzala. 

Pak s pohledem do počítače komentuje dokumenty, ke kterým se běžnej smrtelník nedostane: „Pět let zpátky jste měla převážně beta vlny, to znamená vyšší mozkovou aktivitu. Je možné, že neumíte vypnout hlavu ani ve spánku. Čtu tady, co jsme řešily, všechno to bude souviset. Uvidíme, co ukáže EEG a pak si promluvíme o tom, co se s tím dá dělat. Vypadáte taková křehká, pravděpodobně si všechno hodně berete a jde to přes psychiku. Mhm, potenciálně bych to viděla na nějakou psychoterapii nebo návštěvu na psychiatrii, ale to probereme podle výsledků. Pro ty byste si zašla ten následující týden v úterý v 9:20, máte čas?” 

V 9:20 muj mozek ještě spí. To ale často i v 15:10. Reaguj! „Ano, přijdu.” 

A jsme v cíli, vidím jí to na očích. ​​„Dobře, takže takto pro dnešek všechno.” Jdu si pro buřinku a kabelku na věšáku a už mě sestřička vyprovází do čekárny. „Na shledanou” a dveře se zabouchnou. Pán se na mě mile usmívá, jako kdyby věděl, že jsem případ pro psychárnu. Zdravím a hledám východ. Tak to byl fofr. 12:41. 

Budu se zase jenom motat v kruhu. Když mě posledně doktorka poslala na psychiatrii, strávila jsem tam dvě hodiny a pak dostala doporučení na bylinky na uklidnění s tím, že nejsem případ pro ně. Na mojí nechuti brát léky, hlavně antidepresiva, se nic nezměnilo, ale možná se dozvím, jestli se něco změnilo na tom případu pro psychiatrii. Napadá mě, že bych si vůbec nevzpomněla, jak vyšlo to minulý EEG. Příště se musím pořádně vyptat, nemůžu to pokaždý nechat jenom u celkem vzato dobrý, uvolněte místo pro zajímavější případy, nashle. 

Rozhodla jsem se, že se tím nebudu zabývat do příští návštěvy, že si počkám na výsledky a radši se začtu do posledních kapitol knížky. Když znovu procházím kolem skupinky dělníků, tentokrát v normálním procházkovým tempu, zjišťuju, že ty jejich pohledy asi nebyly mávající buřinkou. Čti si, čti si, nekoukej na ně, akorát jim uděláš radost! Bezděčně trochu přidám do kroku, už abych byla na zastávce. Poslední metry dobíhám a v tramvaji se svalím na sedačku. Něco mi tahá oční víčko po zorničce směrem ke spodním řasám, jako by obchodník zatahoval plechový vrata výlohy. Nejradši bych si doma zalezla do postele. Budu mít co dělat, abych to fakt neudělala. 

Možná bych si mohla vzít počítač do kavárny, tam se mi většinou pracuje dobře. V dnešním outfitu dobře zapadnu do hipsterskýho Regnera v centru, mýho oblíbence. Dá se tam sedět na balkónku, vevnitř jsou zásuvky. A mají super vietnamský kafe a dortíky. Celkem pozvednutá programem na odpoledne dorazím za dvacet minut domů a sbalím notebook. Pak mi ale dojde, že jsem neobědvala a jak se znám, začnu mít během chvilky hlad. Ve městě se mi jíst nechce, meníčka za chvíli končí a lednička je plná čerstvejch potravin. Ne že by se mi chtělo a rozhodně nehodlám strávit u plotny moc času, ale zeleninovou pánev s rýží snad zvládnu.

Tančím kolem ledničky, skládám zeleninu na linku a začínám drhnout papriky, když mi najednou vibruje kapsa na zadku. Píše Teresa, že jsme dneska ráno prošvihly seminář s docentem, kterej nedal včas vědět. Je po konci zkouškovýho období a on se z nějakýho důvodu rozhodl, že teď je ideální čas na spontánní semináře, který nezvládnul nabídnout v semestru. Člověk se snaží všechno dělat dobře, včas a pokud možno bez nervů, a pak zůstane závislej na někom, kdo dělá očividně přesnej opak. Jestli tenhle předmět nesplním teď, budu muset prodlužovat. Schön. To mám fakt radost. 

Přestala jsem mít chuť vařit. Objednávám si indickou kuchyni a jdu na jídlo čekat do pokoje. Ke stolu. Do křesla. Do postele. Na kavárnu už to nevidím, nemám chuť jít mezi lidi. Skoro hodinu scrolluju na internetu, pokouším se sepsat něco o literárních hranicích a končím u španělskýho podcastu. Rozumím tak pětině, ale stejně skoro neposlouchám. Z hladový španělský chvilky mě vysvobozuje kurýr. Malai kofta, moje oblíbený. Omáčka voní sladce a rýže po oříšcích. Vlastně si nic jinýho moc neobjednávám, když už si nechávám jídlo dovézt. Není to tak často, takže se mi to nepřejí. 

Jím v posteli, ačkoliv jsem se před časem rozhodla striktně rozdělovat prostory v bytě: jídlo v kuchyni, čtení v křesle, práce a studium u pracovního stolu. Ale dneska je přesně ten den, kdy se to smrskává na jídlo v posteli, čtení v posteli, studium žádný. Aspoň to kafe si pak dám na dvoře, říkám si. Zhltnu ještě kousek čokolády a dávám vařit vodu na kafe. Mezitím si jdu do koupelny udělat cop, dneska mě vlasy až na zadek nebaví rozpuštěný. Stačí, že jsem zaseklá já, ještě si furt někam skřípat hřívu. Stojím u umyvadla a začínám zaplétat. Pozoruju se v zrcadle, jako kdybych se dívala na někoho, koho skoro neznám. Ta holka mi připadá povědomá. Má vlasy, na který si za chvíli bude šlapat, jak jsou dlouhý. Modrý oči, který vrhají upřenej pohled, a stejný rty jako má půlka rodinný větve. Sleduju prsty, který hbitě motají cop, aniž by se na něj oči musely dívat. Výrazný obočí, který by potřebovalo upravit, aby zase mohlo s parádou obličeji pomáhat vytvářet výraz. Poslední dobou často nepřítomnej. Hrudník se jemně nafukuje a vyfukuje a tvoří tak dojem proudícího života. Prohlížím si prsa, který jsou moc malý na to, aby mohly zaujmout a přitom tak akorát na to, aby se holka v zrcadle cítila jako žena. Pod tričkem tuším ostrou linku klíčních kostí, který jsou připravený říznout. Vracím se pohledem k jejím očím. Jsou hluboký a ustaraný. Jsou vážný, pokládají tolik otázek a toho tolik říkají. Nad nima se klenou dva tmavý oblouky obočí, který se vzájemně snaží přiblížit a hrnou kůži čela do svraštěnýho údolí vrásky. Ta holka vypadá klidně a přitom smutně. Odvrací pohled.

Najednou mě přemůže strašná úzkost. Do hlavy se mi žene záplava myšlenek. Podívám se sama sobě do očí. Nutím se nemyslet ani na seminář, ani na seminárku, ani na neurologii nebo psychiatrii, ani na beta vlny a co znamenají. Nutím se nemyslet na nic. Být jen teď a tady. Teď, v tuhle chvíli, tady, doma, v koupelně. V koupelně. Vana. Voda. Krev. Z toho záblesku se mi skoro podlomí kolena. Přemůže mě slabost, myšlenky mi zase začínají tikat. Postupně je vcucne ten samej trychtýř z rána. Obraz před očima získává na ostrosti a intenzitě. Jako kdyby mi někdo do vlastních zorniček vsunul diapozitiv, kterej nejde vyndat. Jako kdyby na reálnou, čistě bílou vanu najednou nešlo zaostřit. Jako kdyby už žádná vana nikdy nemohla být čistě bílá a kachličky bez krve. Tělo mi začíná zmenšovat úhel v kolenou, jak neunese váhu těch vzpomínek. Kašlu na pracnej cop, nechám ho napůl zapletenej a vlasy za tři vteřiny přiškrtím do drdolu. Vracím se do kuchyně a bezmyšlenkovitě si připravím kafe v mocca konvičce pro dva. Jsem tu sama, takže bude dvojitý. Bude intenzivní jako teď všechno. Třeba mě aspoň probere, to přece kofein dělá. Jen jsem ještě nikdy neslyšela o tom, že by probíral nejen z únavy, ale i ze snu. 

Lavice na dvoře za oknem je teď nesmyslně daleko. Přenáším si kafe do křesla v pokoji a jako náhradu za veškerej pobyt venku si dokořán otvírám okno. Člověk postupně snižuje nároky, když nemá den. Otázka je jenom kam až klesne. Chtěla jsem si udělat pořádný jídlo, aby se pořád něco nevyhazovalo. Chtěla jsem posedět v kavárně a pohnout se seminárkou. Nebo aspoň v klidu dočíst knížku. Chtěla jsem udělat tolik věcí, ne jenom ty, který musím. Chtěla jsem toho tolik udělat a teď toho jenom tolik cítím. Úzkost. Únavu. Trochu strachu, hodně nejistoty. Chtěla jsem – no nic. Here I am. V křesle u truhlíků s bylinkama, v tlustých ponožkách, s kafem v ruce a neschopná soustředit se na cokoliv. 16:15.

Zbytek dne uteče jako chvilka a přitom se tak zvláštně táhne. Ani nevím, co vlastně dělám. Jenom jsem. Občas pozoruju obrazy před očima, občas jenom mlhu. Občas asi nevnímám vůbec nic. Brzo večer jsem tak unavená, že se jenom svalím do postele a čekám, až si mě odnese moje druhá realita. Když se ozve otevírání dveří, jsem už někde v dálce.