Víla

Moje babička byla víla. Byla něžná, ale měla v sobě obrovskou sílu. Milovala tanec v dešti a ještě radši k němu nabádala ostatní. Uměla vzít lidi za ruku a pomoct jim dosáhnout v životě toho, po čem toužili. Ale taky je uměla obejmout, když to zrovna nešlo. Jak ráda bych řekla, že po sobě smutky a starosti ostatních nechala stékat jako ty kapky deště. Většinu života to ale neuměla. Nasávala všechny ty příběhy jako houba a až pozdě se učila zase je ze sebe ždímat. Měla pocit, že musí všechny chránit a opatrovat jejich křehkost, jako ta kouzelná víla, a tak si je všechny nosila v sobě. 

Co ji ale zraňovalo nejvíc, bylo, že dlouho neměla komu odevzdat ty svoje. Myslela si, že na ně má v sobě speciální šuplíček na dva západy a odemykat ho může jenom když je sama, aby jeho obsah nerušil ostatní. Víly přece neobtěžují svými smutky. Sednou si samy na opuštěný pařez, vyplakají se a pak zase tančí v dešti a usmívají se na všechny kolem sebe.

A ona opravdu byla víla. Milovala květiny, měla křídla jako anděl a malou kouzelnou hůlkou se dotýkala srdcí těch, kteří jí přišli do života a těch, kterým do života přišla ona. Když mi teta o babičce vyprávěla, když jsem byla malá, představovala jsem si, že nosila průsvitné fialové šaty ze záclonky, chodila bosa, ve vlasech nosila půlku louky a plastovou tyčkou se svítící hvězdičkou na konci píchala do hrudníku každému, komu chtěla něco sdělit. To bylo spoustu let zpátky. Teď už vím, že nosila kostýmky, milovala kýčovitý oranžový baret a nevkusnou bižuterii podzimních barev, květiny si často píchala usušené do ikebany a když chtěla něco říct, zvedala do vzduchu růžově nalakovaný ukazováček nebo průvodcovský deštník. Taky vím, že nosila křídla složená v obalu na dioptrické brýle a hůlku s hvězdičkou nepotřebovala, protože srdcí posluchačů, nejen těch cestujících, se dotkla úsměvem na rtech a pár procítěnými slovy. Někdy se dostala k nitru lidí tím blíž, čím méně mluvila a více poslouchala. Teta říká, že uměla dobře mluvit a možná ještě lépe poslouchat. Že její slova byla hlasitá ne díky hlasivkám, ale díky tomu, jak zněla lidem v hlavě ještě po letech.

Teta vždycky říkala, že měla babička dar. Jako malá jsem nechápala, proč zrovna dánský. Teď postupně rozumím tomu, proč jí její danajský dar tolik ubližoval. Její slova přiměla k přemýšlení a velkým změnám, její úsměv uměl léčit staré rány a její pochopení dodat pocit důležitosti. Není žádné překvapení, že se jí lidé svěřovali s těmi nejhlubšími traumaty. Poslouchala je. Vážně je slyšela. Rozuměla jim, protože sama spoustu takových měla. A pak jim dodala sílu. Ne řešení, ale možná ten jeden nejdůležitější krok k úlevě nebo impuls ke změně myšlení. Nebo jen pocit, že to zvládnou a je v pořádku někdy si nevěřit. Ona jim věřila.

Rozdávala sílu a sama hledala způsoby, jak ji načerpat. Pomáhala lidem a sama se učila říct si o pomoc. Bezpodmínečně milovala ostatní i přes jejich chyby a tak moc potřebovala to samé pro sebe. Těžký úděl víl je ten, že jsou v tom často samy. Ne každý může být víla. Musí se naučit postarat se samy o sebe. A hledat lidi, o které se mohou opřít a kterým samy můžou otevřít svůj šuplík. Svou truhlu plnou bolestí, strachů a slz.

Babička měla svou pandořinu skříňku plnou tak, že skoro nešla zavřít. Naučila se s uloženými bolístkami a emocemi lépe zacházet, loučit se s nimi, vyhazovat je a časem už jich ani tolik neukládat. Začala se dříve stavět sama za sebe a později trpět. Už se nestávalo tak často, že by ji šuplíky těch druhých nutily otevírat ten vlastní a plakat svýma očima i pro všechny ostatní. Jednou za čas se zhluboka nadechla a třeba při podzimním úklidu toho vyhodila hodně najednou. Zavřela se na pár dní do pokoje a třídila. Pochopila, že v tomhle jí nikdo nepomůže. Stejně jako ona neudělá za ostatní těžké rozhodnutí, neukončí jejich utrpení a neodpustí za ně, nikdo jiný to nemůže udělat pro ni. Otevřela pouzdro, nasadila si brýle a pár jemných křídel a naslouchala jednou sobě. Zjišťovala, co potřebuje sama pro sebe, co ji trápí a co už v sobě zamkla moc hluboko na to, aby se to dostalo ven samo. Zahrabala se buď do polštářů nebo do knížek, pálila svíčky a staré křivdy, odpouštěla tlak na prsou i těm, kdo ji zranili. Pak odpustila sobě za to, že je nechala. Vyšla pak s vyžehlenými křídly ze svého tajemného světa, hrdá na to, že je víla a že může zase pomáhat ostatním, když pomohla jednou sobě.

Jednoho dne ale přestalo pravidelné pálení svíček stačit. Stará zranění ze dna truhličky začala kvasit a plesnivět. Jen obtížně je šlo vyškrábnout a postupně i ubývala síla na další pláč, byť úlevný. Pandořina skíňka začala bujet uloženou bolestí a s ní i rakovina v babiččině těle. S tvrdohlavostí sobě vlastní babička víla do poslední chvíle roztahovala křídla a dotýkala se srdcí kolemjdoucích, kterým pár slovy měnila životy. Už nemohla utíkat na odlehlé pařezy a tak se poprvé naplno opřela o kmen rodiny a naučila se nechat si pomoct. Aspoň trochu ulevit. Nikdy neztratila naději a své objetí víly. Milovala život.

A pak jednou na nemocničním lůžku roztáhla křídla naposledy, fialovou hůlku se svítící hvězdičkou v ruce, aspoň tak si ji stejně dodneška představuji, a odešla jako víla. Tiše, statečně a s otiskem lásky v srdcích všech, kdo ji potkali.