Vstávání na třikrát

Sotva se přestanu vrtět, pohne se kopeček peřiny vedle mě. Ještě neee, ještě nebudeme vstávat! Prosím. Zatlačím půlku obličeje do polštáře, jako kdybych se mohla promáčknout zpátky do nevědomí. Prstama pravý ruky pod okem nahmatám úzký tupý prohlubně, který mi polštář na památku vmáčknul do jemný kůže. Nestěžuju si. Znamená to, že jsem spala aspoň část noci natolik klidně, že jsem se nějakou dobu nehnula z místa. Nejspíš to byla část noci před posledním snem. Špičkama prstů si jemně hladím zvlněnou kůži a představuju si obrazce Maorů na vlastních lícních kostech. Kdo ví, třeba takhle ten nápad původně vznikl. Nechávám myšlenky odplouvat k jejich umění a víčka odpočívat na očních bulvách.

Zrovna když natahuju ruku, abych v novozélandský osadě ze vzduchu chytla kiwi a nakrmila ho kouskem salátový okurky, přikrývka vedle mě se znovu zatřese a vtáhne mě zpátky do rána, kde kiwi nelítají a žerou tak akorát housenky. Otočím se zpátky na druhej bok a s velkým úsilím otevřu jedno oko, abych zkontrolovala situaci. Z bavlněný pahorkatiny vedle mě kouká akorát rozcuchaná čupřinka a kousek potetovanýho ramene. Podélný proužky na povlečení se ohýbají podél tvaru postavy, která leží pod nima. Vypadají jako vrstevnice, kterým se zachtělo běhat do kopce a z kopce. Nebo jako nedokončená čtvercová síť, která čeká na svou důležitější polovinu. 

Zavřu oči a se spokojeným úsměvem na rtech a přáním, abych dneska nemusela vstávat, se zavrtám hluboko pod peřinu. Ale jako by mi spolunocležník četl myšlenky, ozve se z vedlejší peřiny: „Už neusínej, za chvíli bude zvonit budík.” A je po pohodě. Dělám jako že tvrdě spím, stejně jako každý ráno, kdy se mě snaží vytáhnout z postele a vyslat do ledový sprchy. Smotaná do klubíčka si užívám posledních pár hlubokejch oddychů. V hlavě se mi přehrává sen z dnešní noci. Nechávám ho být a jenom se pozoruju. On zase odejde. 

„Nespi, budeš malátná,” ozývá se z druhý půlky postele a už se na mě mačká pruhovaný strašidlo. „Když já mám ještě půlnoc,” prohlašuju s odhodlaností Bobka z klobouku a tisknu si peřinu na hlavu. „Pojď si dát sprchu, víš, že mi budeš zase strašně vděčná, až z ní vylezeš.” Hrozně moc mu nechci dát za pravdu a vehementně se bráním jeho snahám sundat ze mě deku. „Štěpánoslave!!” křičím rádoby naštvaně a musím se smát, když mě najednou do peřiny zabalí jak housenku a nese mě v ní do koupelny. Bránila bych se, ale ruce mám přitisknutý k tělu a kopat nohama mi přijde přehnaný. A tak mu zvadnu v náručí a tichým fňuknutím se vzdávám svýmu osudu. 

Najednou se obrátí na patě, vběhne do ložnice a hodí mě zpátky na postel. Skočí obkročmo na deku, kterou mám na sobě, tak akorát, aby mi ruce znovu zablokoval u těla. Podívám se na něj a musím se uculit, když vidím jeho šibalskej úsměv. „Ještě je jedna možnost, jak tě spolehlivě probereme.” Jedna by mě taky napadla. „Šachy nehraju, na ty budu mít mozkovou kapacitu až večer,” žertuju narážkou na naše dlouhý probdělý noci u šachovnice. „Na tohle ani nemusíš z postele. Naopak…” Usměje se, kolenama pevně sevře moje tělo pod dekou, předkloní se nade mě a opře se o pokrčený ruce. Na paži se mu vyrýsují tricáky, který tak miluju. Se zavřenýma očima se dotkne tváří mýho levýho spánku, chvíli tak setrvá a přičichne mi k vlasům. Několik neposlušnejch pramenů shrne za ucho a mezi palec a ukazováček vezme můj ušní lalůček. Jemně ho promne, pak se znovu opře o obě ruce, ještě víc se předkloní a můj ušní lalůček vezme do rtů. Zavřu oči. Vypadá to, že nás nakonec napadla stejná možnost. 

Cítím horkej dech na straně krku a šíji. Několik jemnejch výdechů a po celým těle mi proběhne husí kůže. Horký rty hledají na kůži místo na polibek, občas se zastaví, jenom vydechnou a spustí další vlnu jehliček po těle. Pak kousne. Tak jemný kousnutí, že bych si hned řekla o silnější a přitom tak akorát, aby mě přimělo k hlasitýmu nádechu. A pak další, odhodlanější, kousek pod uchem. Začínám dýchat přerývaně, jak se soustředím na to, co přijde. Myslím, že jsem se probrala. 

Líbá mě na krku a na uchu a za uchem a na klíčních kostech a já si čím dál tím víc představuju jeho rty úplně někde jinde. Představuju si, jak jeho vlhký rty, který lační po mojí kůži, jezdí po mým podbřišku. Jak laskají moje bradavky, jako kdyby chtěl rty obejmout vršek točený zmrzliny a jen ji jemně ochutnat. Představuju si jak od bradavek postupně sestupuje níž a ani na vteřinu nepřeruší kontakt s rozechvělou pokožkou. Jak jede po jemný kůži až směrem k okraji kalhotek, který svojí krajkou lákají přinejmenším k prohlédnutí, když ne rovnou k roztrhání. Představuju si, jak…

Z ušních lalůčku se rty posouvají níž, jako kdyby slyšel moje myšlenky. Sundá ze mě peřinu. Po krku a klíčních kostech bez přerušení lehkýho dotyku postupuje směrem k bradavkám, který jednou obkrouží, zlehka několikrát přejede jazykem a jednou vezme do zubů tak, že to štípne. Bolest vyšle vzrušení hluboko dovnitř mezi muj podbřišek a prohnutý bedra.  Pokračuje dál. Břišní svaly přejde rychle, jako kdyby věděl, že tam u mě moc bodů nenabere, a zastaví se v levý části třísel. A čeká. A natahuje setiny vteřin do vteřin a jen dýchá tak, že se aerosol zhmotňuje a mísí s mým potem pár milimetrů na mými slabinami a zároveň se v ladným oblouku dostane přes ostřejc řezanej záhyb níž. Dostává se tam, kde vlhnu i bez pomoci vlhkosti z jeho dechu. 

Kalhotky letí k oknu. Jeho rty krouží na pomezí třísel a vyklenutýho oblouku, kterej přechází do stehen. Pak se na dvě vteřiny horkej dech vzdálí úplně a za další vteřinu mi ostrá rozkoš vystřelí všema nervovýma zakončeníma až do konečků prstů u rukou, jak mě horkou špičkou jazyka olízne. Ze špičky se stane plocha a ta přejde v hranu a plochu a špičku a hranu. Diagonála chuťovejch buněk kříží citlivej kopeček, kterej tuhne a měkne a stává se středobodem vesmíru. Jsem středem všeho dění v universu. Nic kromě nás dvou teď neexistuje. Špička jeho jazyka zapaluje ohňostroje.

Na vteřinu oddálí rty a mně to přijde jako celá věčnost. Chci, aby okamžitě pokračoval. Teď. Hned. Dělej! Stejně tak vím, že nebudu chtít, aby skončilo to, co teprve přijde. Oči nechávám zavřený a jen vnímám napětí, který ve mně stoupá. Za chvilku cítím jazyk o pár centimetrů níž. Začíná kousek pod strukturou dvou měkkejch vln. Postupuje po milimetrech dolů, pak začne zrychlovat do stran, dvakrát obkrouží Mont Blanc mýho klitorisu a spěšně přelítne po hřebeni, kterej vede k venušiným pahorkům. Moje tělo je krajina, po který cestuje. Najednou přestane. Zanechá za sebou jenom vzdech, kterej vychází z mých úst v dálce. Než ale stihnu zmlknout, ucítím v sobě jeho penis. Rozkoš mě bolí mezi nohama. Nejsem schopná myslet. V pravidelnejch intervalech vniká. S každým dalším průnikem jsem vzrušenější. Nadrženější. Rajc mi cestuje po nervech v podbřišku, zrychluje mi tep, otevírá pusu, vibruje kolem bradavek a zvětšuje rozpětí mých konečků prstů na rukou jak rozhazuju ruce do šířky. Vlnová délka vyvolaná jeho přirážením mě nutí roztáhnout nohy víc. Dál, široko, daleko, víc. Hlouběji! Víc. Dál. Ještě!

Přestáváme se milovat. Šukáme. Přiráží a drží si mě u toho za zadek. Patřím mu. A on si bere to co je jeho. Čím víc se mu vzdávám, tím je vzrušenější. Čím víc si užívám, že si se mnou v tu chvíli může udělat co bude chtít, tím víc dělá to, co chci. Čím víc chci, aby ze mě vyšukal duši, tím víc mě miluje. Podbřišek se mi svíjí v křečích, mám dech maratonce v cílový rovince. A do cíle přibíhá nejenom můj dech. I on vzdychá. Sténá. Kouše se do rtu. Zarývá prsty do mýho pozadí. Vzdychá hlasitě, možná začne křičet. A možná začnu dřív já. Vidět ho nadrženýho a naprosto odevzdanýho pravidelnýmu pohybu mě rajcuje. Je hlasitější, rychlejší, silnější. Přiráží jako kdyby nám to oběma mělo zachránit život a přitom za dvě vteřiny vystoupí ven, jako kdyby už nešlo nic víc udělat. Všechno se ve mně sevře a část mě ho bytostně nenávidí. V tu chvíli se na moje břicho spustí proud tekutiny. Tříští se o břišní svaly, který ze vzrušení nemůžu povolit. S otevřenou pusou zakloní hlavu a udělá se na mě. Zorničky se mi rozšířují jak se snažím zachytit každej výraz, kterej se mu mihne po obličeji. 

Po pár vteřinách se na mě podívá a pohledem mě připoutá k posteli. Zkušeným pohybem mi z břicha kapesníkem stírá produkt svojí rozkoše. Ještě zmuchlaná kulička ani nedopadne na zem vedle postele a už cítím jeho prsty v sobě. Krátce do mě vnikne, navlhčí konečky prstů a obkrouží klitoris, abych mu nevychladla. Okamžitě se dostávám tam, kde jsem před několika vzdechy skončila. Poznal, že moje cílová rovinka je teprve za zatáčkou. Nemůžu se soustředit na nic jinýho než jeho prsty ve mně a na mně. Krouží, jemně laská, tlačí a zase povoluje. Každých pár pravidelných pohybů střídá jeden, kterej vypadne z rytmu a zvedne mi tep. Kousek pod jeho prsty se akumuluje napětí, který čeká na výbuch. Udělá pár kroužků a mně se ústa otevřou dokořán.

Prstem jezdí ze strany do strany a moje tělo reaguje prohnutím v zádech. Je mi všechno jedno. Ať je klidně konec světa, planeta exploduje, přijde světová krize nebo pandemie. Veškerý moje nervy právě začínaj a končí v klitorisu a o pár centimetrů níž, kde stékají na prostěradlo. Vzrušení mi muchlá ruce do pěstí, který křečovitě svírají prostěradlo. Všechny svaly, který je tělo ještě schopný aktivovat, se napnou a z pusy mi unikne táhlej výkřik. Roztahuju nohy, jako kdybych mohla pojmout ještě víc rozkoše. Než stihnu trochu uvolnit zadek, kterej mi stáčí bedra nahoru za dalším vysokým á, přichází další vlna. Jedu na horský dráze orgasmů střídanejch chvílema klidu, kdy se tělo během pár vteřin připravuje na další sprint. Po pátým přestávám počítat a jenom se rozpouštím sama v sobě a v doteku jeho prstů. 

Když je po všem, svalíme se vedle sebe. Až po pár minutách se Štěpán vyplouží z postele. „Neviděl jsi někde moje-,” nestihnu to ani doříct. „Myslíš tohle?” uculí se a zvedá z křesla trojúhelníček jemný černý krajky. Hodí mi kalhotky a mrkne na mě. Pak mi vlepí pusu na tvář a odchází do sprchy. Nemůžu si pomoct a až do koupelny ho sleduju pohledem. Když má chlap pěknej zadek, vydrží ženská, že se k ní jednou za čas otočí zády.