Otázky z pěny

Každý může pravděpodobně pomoci jen někomu, jehož bolest kdysi sám prožil 

Hospoda praská ve švech, štamgasti se překřikují, kdo měl víc piv, a kuřáci u vchodu si stěžují na otravné zákony jako každý rok, když se začne ochlazovat. Milan právě dorazil. Rozepne bundu, přimhouří oči a skenuje lidi u stolů a hloučky postávající u baru. Měl si vzít dioptrické brýle. Zapomíná, že mu po posledním měření oficiálně přibyla dioptrie a pokud neví, co mají kamarádi na sobě, musí stát do pár metrů od nich, aby je poznal. Vydá se hlouběji do útrob Plzeňky a snaží se na ostatní moc nezírat. 

„Mílo, tady!” ozve se po chvíli za jeho zády. Uleví se mu, už stačí jen vydat se za známým hlasem. „Vpravo u okna,” slyší vteřinu před tím, než spatří Ondřejův kulatý obličej. „Ty sis nevzal brejle vole? Ti nedošlo, že nás zas budeš hledat?” zeptá se kamarád a mávne na číšnici. Nečeká na Milanovu odpověď a automaticky mu objedná jednu hladinku. „Sedni si vole, jsem z tebe nervózní.” 

Milan přehodí podzimní bundu přes vyřezávané opěradlo a sedne si na tvrdou hospodskou židli. „Ahoj všichni. Omlouvám se, že jdu pozdě,” pozdraví osazenstvo a jen zběžně proběhne pohledem po obličejích kolem stolu. Ondřej, Sekyrka, Mára, Alice a Zmrzlík. Lepší účast než posledně, kdy v hospodě seděli ve třech a v devět šli domů. „Ahoj, čáu, zdary, ahoj Mílo,” ozvou se pozdravy kamarádů. Milan kývne, poděkuje číšnici za plzeň a všichni si ťuknou. „Tak na přátelství, kamarádi,” řekne Ondřej a vylije si z plné sklenice trochu piva na ruku. „Kurva, to budu zase celej večer lepit vole.”

Milan se nervózně rozhlédne po hospodě a napije se. Tiše doufá, že se ho nikdo nebude na nic ptát. Hlavně ne na tu jednu věc. „Jsi nějakej bledej vole, bys měl začít brát déčko nebo přes zimu zmizíš,” ozve se znovu Ondřej. Zmrzlík nenechá Milana dlouho přemýšlet nad vhodnou odpovědí. „Tyvole Ondřeji, drž už hubu a radši nám to dopověz s tou svojí mladou.” Milan se usměje jako poděkování za záchranu, napije se piva a zaposlouchá se do peprných historek z milostného života mladšího kamaráda. 

***

V půl jedenácté už je v Plzeňce poloprázdno a u stolu s Milanem sedí jen Ondřej, Zmrzlík a Alice. Zrovna dokončují debatu o vlivu Trumpova šílenství na akciový trh. „Nepůjdete si někdo zakouřit?” zeptá se Alice a rozhlédne se po tvářích kamarádů ze střední. Tehdy se nemusela ani ptát a šli rovnou všichni. „Já teda nekouřim, ale půjdu převelice rád s tebou, když budeš kouřit ty,” prohlásí Ondřej a mrkne na pohlednou kamarádku po čtyřicítce se zapalovačem v ruce. „Furt stejnej…” utrousí Alice, protáhne se z rohového místa u stolu, vezme kabát a odejde před hospodu. „Troufám si říct, že je to kompliment,” zhodnotí Ondřej a otočí se na Milana. „Milánku, pověz nám taky nějaký novinky ze života. Už víme, že úspěšně investuješ, co dál? Nějaká šťabajzna na obzoru? A jak se má ta tvoje luxusní ségra?” 

Milan vypustí táhlé hmmm, když rozmýšlí svou odpověď, a provrtává přitom zelený podtácek. Pak zvedne oči a klidně odpoví: „Jo, tak ta bude mít příští týden luxusní pohřeb.” Ondřejovi z obličeje poprvé za celý večer zmizí úsměv. „Tyvole, Mílo, tobě zemřela ségra?” Věčný vtipálek je tatam a v jeho očích se usadí výraz, který se skoro podobá soucitu. „To mě mrzí, kamaráde, to jsem netušil.” Ve skupince se rozprostře ticho, přerušované jen vzdálenými rozhovory od vedlejších stolů. „Hele, život jde dál. Je to na hovno, ale to se musíš pochlapit, zatnout zuby a prostě žít bez ní. Ségra by určitě nechtěla, aby ses nechal stáhnout do sraček, protože tu neni. No nemam pravdu?” Milan pomalu kývne, ale dál mlčí. „Mně když před pár lety zemřela máti, nemoh jsem to tejdny vůbec rozdejchat. Nebyli jsme na to připravený. Ale pak jsem zatnul zuby a nechal to bejt. To je to nejlepší, co pro ně můžem udělat. Nechat je jít.” 

Protože Milan nic neříká, vyhodnotí Ondřej situaci jako uzavřenou. „Sorry kluci, já se musim jít nutně vychcat.” Zvedne se ze židle a než projde kolem Milana na toaletu, položí mu ruku na rameno a jemně stiskne. U stolu zůstane Milan a Zmrzlík. Ten zírá do půllitru a prstama drtí jeho ucho. „Mílo…” začne a pak znovu ztichne. „Nevim co říct,” přizná se. Milan se na něj podívá a zavrtí hlavou na znamení, že nemusí. Působí klidně a zamyšleně. Zmrzlík se podrbe v rozcuchaných vlasech. „Jaký to je?” zeptá se Milana po chvilce. Ten se mu překvapeně zadívá do očí. Zmrzlík mu chvíli pohled opětuje, pak jím uhne a znovu ho utopí v pivní pěně. „Sorry, to je fakt debilní dotaz,” omluví se a poposedne si na lavici. 

„Úlevný,” ozve se z druhé strany stolu. Zvedne zrak a vidí klidný pohled kamaráda. „Je to úleva,” zopakuje Milan. „Byla dlouhý roky nemocná, chudák trpěla jak kůň. Moc lidí to nevědělo, byla to taková hodná myška. Strašně hodná ženská. Zhoršovalo se to a ona to stejně nechtěla dát najevo. Chodil jsem za ní na Belánku v posledních týdnech aspoň obden. Upřímně, už jsme to za sebou chtěli mít všichni.” Zmrzlík kývne aha. Nic neříká. „Fakt na hovno se vysvětluje, že sis týdny přál, aby tvoje sestra konečně odešla. Lidi to nechápou. Nedivim se jim. Je to krutý.” Milan si přes svetr začne škrábat strup na levém předloktí, pak se přistihne a přestane. Položí obě ruce vedle sklenice s pivem. 

„Nikdo blízkej mi neumřel, neumim si to představit. Ale podle mě to stejně nikdo z nás nepochopí. Myslim smrt. I když si budem myslet, že jo,” řekne potichu Zmrzlík a škubne sebou, když periferně zahlídne Ondřeje, který se vrací ze záchoda. 

„Tak co, chlapci, co takhle ještě na panáčka,” nadhodí Ondřej, ale hned pozná, že se jde domů. Když se za pár minut vrátí Alice s omluvou, že se zapovídala se známými, už se jen přidá k placení útraty a hromadnému odchodu.

***

Alice si objednala Liftago, aby ji odvezlo na Doubravku, a Ondřej nakonec zapadl ještě do Zlaté krávy, kde cestou na sady Pětatřicátníků narazil na kumpány z vysoké. Zmrzlík s Milanem společně čekají na zastávce tramvaje. Jeden na jedničku, druhý na dvojku. Podle společného ticha to zní, že už dnes zaznělo všechno, co mělo. Když na zastávku vjede ve směru od Plazy Zmrzlíkova dvojka, podá mu Milan na rozloučenou ruku. „Děkuju,” řekne a propaluje ho pohledem. „No… To není vůbec za co, Mílo,” odpoví Zmrzlík rozpačitě. „Ale jo, je. Že ses zeptal,” řekne Milan. „On se totiž nikdy nikdo neptá.”

Zmrzlík mu stiskne ruku a plácne ho do ramene. Usměje se na pozdrav a doběhne ke dveřím. Ty zapípají, zavřou se a tramvaj se rozjede Prešovskou k nočnímu náměstí.