Už nikdy nebude bílá (Kap. II, část 2)

„Ano, pamatuju si všechny sny. Teda, já vím, to není možné. Vybavím si do detailu většinou dva až tři, někdy pět za noc.” 

Doktorka má poker face a ťuká něco dvěma prstama na klávesnici. Zvuk starý klávesnice s vysokýma tlačítkama mě uklidňuje. To, co doktorka píše, možná tak pohodový nebude. V čekárně šoupou nohama, na žebrech mě škrábne cedulka od trička a špičky prstů mi vychladly na teplotu, kterou začnu vnímat jako nepříjemnou. Koutek pravýho oka mi škubne a v nose ucítím směs doktorky potu a deodorantu s bergamotem. Sladkokyselá okurka udělá kotrmelec a zaškrundá mi v břiše. 

„Půjdete na EEG. Hodilo by se vám příští úterý ve 12:15? Uvolnil se nám termín.” Super, už se těším na čepici s hadičkama plnou gelu. Je to svolení nemýt si ráno vlasy. V čekárně někdo tiše zakašle, jako kdyby mi dával najevo, že to měl být jeho termín. Měl? Zdržuju? Jsem tady zbytečně? Navíc? Přeháním? Jsem hypochondr? Jsou bezmoc, každodenní pláč a ranní kafe slazený myšlenkama na smrt běžný? Puso, na něco se tě ptala. „Ano, určitě,” odpovím, aby mi možnost nechat si vyšetřit hlavu zase nevzala. 

S pohledem do počítače okomentuje dokumenty, ke kterým se běžnej smrtelník nedostane: „Pět let zpátky jste měla převážně beta vlny, to znamená vyšší mozkovou aktivitu. Je možné, že neumíte vypnout hlavu ani ve spánku. Čtu tady, co jsme řešily, všechno to bude souviset. Uvidíme, co ukáže EEG a pak si promluvíme o tom, co se s tím dá dělat. Vypadáte taková křehká. Pravděpodobně si všechno hodně berete a jde to přes psychiku. Mhm, potenciálně bych to viděla na nějakou psychoterapii nebo návštěvu na psychiatrii, ale to probereme podle výsledků. Pro ty byste si zašla ten následující týden v úterý v 9:20, máte čas?” 

V 9:20 můj mozek ještě spí. To ale často i v 15:10. Reaguj! „Ano, přijdu.” 

A jsme v cíli, vidím jí to na očích. ​​„Dobře, takže takto pro dnešek všechno.” Jdu si pro buřinku a kabelku na věšáku a už mě sestřička vyprovází do čekárny. „Na shledanou” a dveře se zabouchnou. Pán se na mě mile usmívá, jako kdyby věděl, že jsem případ pro psychárnu. Zdravím a hledám východ. Tak to byl fofr. 12:41. 

Budu se zase jenom motat v kruhu. Když mě posledně doktorka poslala na psychiatrii, strávila jsem tam dvě hodiny a pak dostala doporučení na bylinky na uklidnění s tím, že nejsem případ pro ně. Na mojí nechuti brát léky, hlavně antidepresiva, se nic nezměnilo, ale možná se dozvím, jestli se něco změnilo na tom případu pro psychiatrii. Napadá mě, že bych si vůbec nevzpomněla, jak vyšlo to minulý EEG. Příště se musím pořádně vyptat, nemůžu to pokaždý nechat jenom u Celkem vzato dobrý, uvolněte místo pro zajímavější případy, nashle. 

Když znovu procházím kolem skupinky dělníků, tentokrát v normálním procházkovým tempu, zjišťuju, že ty jejich pohledy nebyly mávající buřinkou. Čti si, čti si, nekoukej na ně, akorát jim uděláš radost! Bezděčně trochu přidám do kroku, už abych byla na zastávce. Poslední metry doběhnu a v tramvaji se svalím na sedačku. Něco mi tahá oční víčko po zorničce směrem ke spodním řasám, jako když obchodník zatahuje plechový vrata výlohy. Nejradši bych si doma zalezla do postele. Budu mít co dělat, abych to fakt neudělala. 

Možná bych si mohla vzít počítač do kavárny, tam se mi většinou pracuje dobře. V dnešním outfitu dobře zapadnu do hipsterskýho Regnera v centru, mýho oblíbence. Dá se tam sedět na balkónku, vevnitř jsou zásuvky. A mají super vietnamský kafe a dortíky. Celkem pozvednutá programem na odpoledne dorazím za dvacet minut domů a sbalím notebook. Pak mi ale dojde, že jsem neobědvala a jak se znám, začnu mít během chvilky hlad. Ve městě se mi jíst nechce, meníčka za chvíli končí a lednička je plná čerstvejch potravin. Ne že by se mi chtělo, ale zeleninovou pánev s rýží snad zvládnu.

Tančím kolem ledničky, skládám zeleninu na linku a začínám drhnout papriky, když mi zavibruje kapsa na zadku. Píše Teresa, že jsme dneska ráno prošvihly seminář s docentem, kterej nedal včas vědět. Je po konci zkouškovýho období a on se z nějakýho důvodu rozhodl, že teď je ideální čas na spontánní semináře, který nezvládl nabídnout v semestru. Člověk se snaží všechno dělat dobře, včas a pokud možno bez nervů, a pak zůstane závislej na někom, kdo dělá očividně přesnej opak. Jestli tenhle předmět nesplním teď, budu muset prodlužovat. Schön. To mám fakt radost. 

Přestala jsem mít chuť vařit. Objednám si indickou kuchyni a jdu na jídlo čekat do pokoje. Ke stolu… Do křesla… Do postele. Na kavárnu už to nevidím, nemám chuť jít mezi lidi. Skoro hodinu scrolluju na internetu, pokouším se sepsat něco o literárních hranicích a končím u španělskýho podcastu. Rozumím tak pětině, ale stejně skoro neposlouchám. Z hladový španělský vesnice mě vysvobozuje kurýr. Malai kofta, moje oblíbený. Omáčka voní sladce a rýže po oříšcích. Nic jinýho si moc neobjednávám, když už si nechávám jídlo dovézt. Vyberu si něco novýho teprve až se mi to přejí. 

Před pár týdnama jsem se rozhodla striktně rozdělovat prostory v bytě: jídlo v kuchyni, čtení v křesle, práce a studium u pracovního stolu. Dneska je přesně ten den, kdy se to smrskává na jídlo v posteli, čtení v posteli, studium žádný. Aspoň to kafe si pak dáš na dvoře, říkám si. Zhltnu ještě kousek čokolády a dám vařit vodu. Mezitím si jdu do koupelny udělat cop, dneska mě vlasy až na zadek nebaví rozpuštěný. Stačí, že jsem zaseklá já, ještě si furt někam skřípat hřívu. Stojím u umyvadla a zaplétám. Pozoruju se v zrcadle. Ta holka mi připadá povědomá. Má vlasy, na který si za chvíli bude šlapat. Modrý oči, který vrhají upřenej pohled, a stejný rty jako má půlka rodinný větve. Sleduju prsty, který hbitě motají cop, aniž by se na něj oči musely dívat. Výrazný obočí, který by potřebovalo upravit, aby zase mohlo s parádou obličeji pomáhat vytvářet výraz. Poslední dobou často nepřítomnej. Hrudník se jemně nafukuje a vyfukuje a tvoří tak dojem proudícího života. 

Prohlížím si prsa, který jsou moc malý na to, aby mohly zaujmout, a přitom tak akorát na to, aby se holka v zrcadle cítila jako žena. Pod tričkem tuším ostrou linku klíčních kostí, který jsou připravený říznout. Vracím se pohledem k jejím očím. Jsou hluboký a ustaraný. Jsou vážný, pokládají tolik otázek a toho tolik říkají. Nad nima se klenou dva tmavý oblouky obočí, který se snaží sblížit a hrnou kůži čela do svraštěnýho údolí hluboký vrásky. Ta holka vypadá klidně a přitom smutně. Odvrací pohled.

Najednou mě přemůže strašná úzkost. Do hlavy se mi žene oceán myšlenek. Podívám se sama sobě do očí. Nutím se nemyslet ani na seminář, ani na seminárku, ani na neurologii nebo psychiatrii, ani na beta vlny a co znamenají. Nutím se nemyslet na nic. Být jen teď a tady. Teď, v tuhle chvíli, tady, doma, v koupelně. V koupelně. Vana. Voda. Krev. Z toho záblesku se mi podlomí kolena. Přemůže mě slabost, myšlenky zase začínají tikat. Postupně je vcucne ten samej trychtýř z rána. Obraz před očima získává na ostrosti a intenzitě. 

Do zorniček mi někdo vsunul diapozitiv, kterej nejde vyndat. Na čistě bílou vanu najednou nejde zaostřit. Jako kdyby už žádná vana nikdy nemohla být čistě bílá a kachličky bez krve. Tělo zmenší úhel v kolenou, jak neunese váhu těch vzpomínek. Kašlu na pracnej cop, nechám ho napůl zapletenej a vlasy za tři vteřiny přiškrtím do drdolu. Vrátím se do kuchyně a bezmyšlenkovitě si připravím kafe v mocca konvičce pro dva. Beztak jsme tu dvě, co se střídáme o pozornost. Kafe bude intenzivní jako teď všechno. Třeba mě aspoň probere, to přece kofein dělá. Jen jsem ještě nikdy neslyšela o tom, že by probíral nejen z únavy, ale i ze snu. 

Lavice na dvoře za oknem je teď nesmyslně daleko. Pití si přenesu do křesla v pokoji a jako náhradu za veškerej pobyt venku si otevřu okno dokořán. Člověk postupně snižuje nároky, když nemá den. Otázka je jenom kam až klesne. Chtěla jsem si udělat pořádný jídlo, aby se pořád něco nevyhazovalo. Chtěla jsem posedět v kavárně a pohnout se seminárkou. Nebo aspoň v klidu dočíst knížku. Chtěla jsem udělat tolik věcí, ne jenom ty, který musím. Chtěla jsem toho tolik udělat a teď toho jenom tolik cítím. Úzkost. Únavu. Trochu strachu, hodně nejistoty. Chtěla jsem – no nic. Here I am. V křesle u truhlíků s bylinkama, v tlustejch ponožkách, s kafem v ruce a neschopná soustředit se na cokoliv. 16:15.

Zbytek dne uteče jako chvilka a přitom se tak zvláštně táhne. Jenom jsem. Občas pozoruju obrazy před očima, občas jenom mlhu. Občas asi nevnímám vůbec nic. Brzo večer jsem tak unavená, že se jenom svalím do postele a čekám, až si mě odnese moje druhá realita. Když se ozve klíč v zámku vchodových dveří, jsem už někde v dálce.