Fazole

Zavrtám se úplně celá pod peřinu jako když mi bylo pět a na chatě v Krušných horách nefungovalo topení. Pak si prdnu a tak hlavu zase vytáhnu ven. Děda by řekl, že jsem neměla jíst tolik fazolí. Říkal to vždycky, i když jsme předtím měli šlehačkový dort. 

Jenže děda před týdnem odešel. Nechal nás s mámou samotný, šel se projít do parku a už se nevrátil. Máma říkala, že měl onfart. Já jenom vím, že se na nás taky pěkně vyprdnul. Ale my to dáme. Už mi není pět, teď už se mnou máma nemusí mít starosti. Už je mi totiž osum.

Už si sama udělám svačinu do školy a taky mámě uvařím vajíčka na tvrdo. Jenom se ještě učím ty tekutý žloutky. Máma říká, že než se vdám, budu určitě umět tekutý. Podle mě tím chce říct, že než to vzdám, zvládnu jednou tekutý. Ale já věci nevzdávám. Nikdy. A bez dědy to taky nevzdáme.

Zase tak super to s ním nebylo. Nosil sice domů čokolády a Kofolu, ale máma často brečela. Někdy brečela strašně dlouho po tom, co si něco vyříkávali v kuchyni. Jednou pak byla tak mimo, že se před dědou praštila o digestoř do hlavy. Měla pak tři týdny srandovní modřinu kolem oka. Smála se, že je nešikovná, ale já jí to nevěřila. Podle mě jenom schovávala, jak byla z toho vyříkávání s dědou smutná. 

Někdy si přijdu taková napůl, protože nemám tátu. Leontýna ze školy tvrdí, že mít jenom mámu je cool, protože na tě nikdo neřve, když jdeš pozdě do postele. Mně ale přijde, že bych radši měla tátu a chodila spát dřív. Ale prý si nevážím toho klidu, který doma mám. Máma taky umí křičet. Ale od té doby, co děda umřel, vůbec nekřičí. Ani jednou. Ona totiž úplně přestala mluvit.