Útes

Jaro uteklo rychle. S každým rokem se zkracují dvě roční období a jaro se společně s podzimem stává jenom odfláknutou přechodnou fází. Sotva rozkvetou první stromy, znovu se o slovo přihlásí zima a všechno spálí mrazy. Sotva začnou příjemný teploty, kdy už člověk nemrzne, ale ještě neomdlívá, přijde druhej extrém a první vedra, který člověku nedovolí spát. A já jsem se letos rozhodla, že když už se mám někde potit, aspoň se přesunu někam, kde u toho je hezkej výhled na moře. Na Mallorcu.

Sedím na útesu a jen se tiše rozhlížím kolem sebe. Moje zorničky pulzují, jak se rozšiřují, aby všechno zachytily, a pak se zúžují, aby je nezranilo ostrý sluníčko. A stejně tak pulzuje všechno kolem mě. Nárazovej vítr. Mraky na obloze. Vlny pod útesem. Všechno jako kdyby fungovalo podobně jako moje vlastní tělo. Hlubokej nádech, setina vteřiny klidu a pak dlouhej výdech. Na chvilku nechám odpočinout zkrabacený obočí a zavřu oči. Sluníčko mě hřeje a vítr mi pročesává chloupky na rukou. Na kůži mi vyskakuje husí kůže a svaly se občas klepou jak rozdělují teplo do všech svých vzdálenějších konců. Občas se zachvěju celá, jak mi studenej poryv větru přitiskne na kůži mokrý plavky. Ale na vysokým čele mě hřejí paprsky. A na ostrý bradě. Na každým záhybu pravýho ucha. Nasávám teplo do všech koutů těla, od špiček palců u nohou až po temeno hlavy a vlasy tancující ve větru. Je mi dobře. 

“Tak pojď, ty snílku!”, ozve se za mnou najednou. Otevřu oči a ještě nerozkoukaná se otočím na partičku kamarádů, která se mi objevila za zády. Přivřu jedno oko jako kdybych na ně chtěla mrknout a vypláznu špičku jazyka. “A je po klidu,” poznamenám s úsměvem. “Neříkej, že jsme ti nechyběli! Pojď, budeme muset jít, ať máme až na druhou stranu dost světla. Škoda, že jsi neviděla tu zátoku. To byly barvy! Tam by se ti dumalo jedna báseň.” Terka září jako kdyby si právě zaplavala s deseti delfínama. “Tak třeba příště,” řeknu. “Tady to bylo taky super. Potřebovala jsem na chvíli vypnout hlavu,” odpovídám na svoji obranu. Prostě jsem chtěla být chvíli sama, utvrzuju se sama pro sebe. “A podařilo se?”, ptá se. Chtěla jsem začít přemýšlet nahlas a rozvést úvahu o tom, jak to nejspíš neumím úplně, to vypnutí hlavy, ale že se mi to nakonec docela povedlo. Ale už by mě nikdo neslyšel. Asi jsem nepochopila řečnickou otázku. Byla to jen narážka na moje chvilky o samotě. Zvednu se z rozehřátejch kamenů, trochu protáhnu svaly, který se rozseděly, a rozběhnu se za ostatními. 

Po pár desítkách metrů se útes snižuje směrem k moři. Je to jedno z mála míst, kde se tu dá dostat k vodě bez skákání z minimálně deseti metrů. Další takový místo je právě v zátoce, ke který se jde podél útesů. Rychle, ale ostražitě přeskajuju z kamene na kámen a snažím se nerozříznout si u toho nohu. Proplavat na tuhle stranu ostrova úplně nalehko je osvobozující pocit, ale znamená to, že člověk nemá boty, ručník ani něco přes plavky a po hodině na sluníčku si uvědomí, že by nebylo špatný dostat do sebe trochu vody. Naboso pokračuju dolů, kde už pár kamarádů naskákalo do moře a plave směrem k jeskyním. Ve spodní části útesu se naposledy rozhlížím, usměju se na sluníčko na obloze a vysušený vlasy máčím šipkou do vln. 

Voda je příjemně chladná. Lehce spálená kůže se v první chvíli brání soli a štípe, po chvíli se uvolní, a už se jen nechá koupat v zelenomodrejch odstínech. Ty postupně tmavnou, když doplavu do stínu jeskyní, který v různejch šířkách, výškách a hloubkách vedou na druhou stranu výběžku malýho ostrova. Tam na nás čeká ubytování, oblíbený večerní drinky a podle toho, kdo je dneska na řadě v kuchyni, možná i teplá večeře. Na začátku zúžení skalek čeká zbytek skupiny. Jsem jim za to vděčná, přece jen je tu větší tma, zima a nejužší místa jeskyní člověku dokážou poplést hlavu. Se mnou jsme všichni a tak se vydáváme do útrob kamennejch tunelů. Dlouho musíme plavat. Vedeme živou debatu o tom, čím se opijeme večer, co podnikneme zítra a kdo se dneska nejvíc spálil. Po pár minutách se nad námi otevírá velkej skalní chrám. Celá jeskyně je v kouzelným šeru a všechny skalní útvary vzbuzují respekt. Pár lidí vepředu má čelovku, sem tam na nás vykoukne stín některejch z kamenů. Jednou ďábel s křivým nosem, pak hlava žirafy. Plaveme dál a dostáváme se do užších míst. Někde se dá vodou brodit a ruce si můžou odpočinout, na jinejch místech se hloubka zvětšuje, ale zase je potřeba dát si pozor na hlavu. 

Jsem poslední, takže nemusím hlídat, abych někoho nekopla, a můžu si udržovat svoje tempo. Na druhou stranu už se ke mně čím dál tím míň dostává světlo od přední části skupinky. Není tu taková zima, jakou jsem si pamatovala. Asi jsem se vyhřála na sluníčku. Ale i tak mi po celým těle běhá mráz a kdyby to teď bylo možný, stojí mi jemný chloupky na rukou. Tma se mi začíná dostávat pod kůži. Tlačí na všechny póry a prosakuje do svalů a kostí. A postupně mi zatahuje černou roletu i přes myšlenky. Klid z útesu nahoře ustupuje do pozadí a do hlavy se mi dostává nejistota, která mě zpomaluje a vede k ukvapenejm pobyhům. 

Najednou mi dojde, že všechno ztichlo. Neslyším hlasy ostatních, nikdo nevtipkuje a nesměje se, hluk velký skupiny se vytratil. Občas se ozve silnější šplouchnutí nebo padající kamínek, to je všechno. Voda jemně šumí, ale z tohohle zvuku neplyne žádná úleva. Jsem tu sama? Jsem tak pomalá, že jsem je ztratila? Světlo čelovky už nevidím, k orientaci mi pomáhají jenom malý paprsky, který se sem dostávají škvírama ve skále, ať už nad vodou nebo pod ní. Ale moc jich není. Kolem mě vládne vápencový šero a tekutý ticho. Nádech, výdech. Tep se mi zvyšuje a krev mi ji žene do všech koutů těla. Po těle hledám ztracenej klid. Bude ve slinivce nebo kloubu malíčku pravý ruky?

“Au!” Kus před sebou zaslechnu hlas. Nevím, kterej orgán to nakonec byl, ale jako by se najednou otevřel a vracel mi ztracenou jistotu. Nejsem tu sama. “Haló?” Zrychlím tempo a snažím se úzkým tunelem prodírat co možná nejrychlejc. Po pár zatáčkách narážím do Zuzky, která se zastavila. Vypadá to, že se drží za hlavu. “Teda tys mě vyděsila, jak ses tu zjevila. Pořádně tě nevidím. Jak to, že tady není nic slyšet?”, zní trochu nešťastně. Já se cítím jako trosečník, kterej objevil civilizaci. “Co se ti stalo?”, ptám se a snažím se v šeru identifikovat místo, který si mne rukou. Drží se za hlavu stejně jako když ji v šestý třídě Milánek přetáhnul zezadu učebnicí na matiku. “Ále, pamatovala jsem si, že v týhle úzký části tunelu jsem si všude mohla tak akorát stoupnout, když jsem chtěla, protože jsem menší než vy. Chtěla jsem to udělat a chvíli zkusit jít, ale nedosáhla jsem hned na dno a jak jsem hledala něco pod nohy a najednou si stoupla, napálila jsem to hlavou do stropu. Jako kdyby se snížil,” prohlásí s malým otazníkem v hlase. “A nebo jsi vyrostla,” žertuju a zvedám ruce nad hlavu.

Okamžitě narážím na skálu, aniž bych ruce propnula, a trochu si poškrábu zápěstí. Srdce mi udělá kotrmelec. Takhle nízko ten strop vážně nebyl. Žaludek se mi scvrkne do rozinky, jak zaujmu jinej úhel pohledu: tolik vody tady nebylo. “Dělej, musíme sebou pohnout. Je příliv nebo tak něco, přibylo vody,” vyhrknu ze sebe a snažím se ji šoupat před sebou. Posouváme se jeskyní tak rychle jako jsem to do teď vůbec nezvládala. Všechno se ve mně sevřelo a je to jako kdybych se najednou zmenšila a klouzala vodou mnohem líp. Prodereme se několika zatáčkama a najednou je pár desítek metrů před náma vidět kus nebe. Tunelový vidění přestává být metaforou a ztělesňuje se mi přímo před očima. Obě přidáme. Plaveme, kopeme a odrážíme se rukama, kde to jde. Škrtnu drdolem o strop jeskyně. Voda stoupá. A stoupá moc rychle. S pohledem na světlo plný naděje dělám beznadějně tempa směrem k východu. Pak mi proběhne hlavou poslední suchá myšlenka a těsně pod stropem se zhluboka nadechnu, jako kdybych mohla do plic dostat všechen vzduch světa. Za vteřinu jsem pod vodou.

Hučí mi v uších. Mávám rukama a aspoň si představuju, že se sunu ke svobodě. Odrážím se a neviditelnej proud mě tahá zpátky, začínám panikařit a jen pud zebezáchovy mě žene dopředu. Netrvá to dlouho. Nikdy jsem nevydržela pod vodou dlouho. Stres mi vymačkává z plic poslední kapky kyslíku. Oxid uhličitý se shromažďuje ve svalech a ochromuje mě. Moje pohyby se zpomalují. Plavu v poloze podobný tureckýmu sedu a skoro to vypadá, že medituju. Slaná slza z pevně stisknutýho oka se okamžitě ztratí ve slaným oceánu kolem mě. Ústa se mi lehce pootevřou a vypustí několik bublinek. Jak dlouho asi budou jeskyní putovat v podobě vzduchu, když je všude voda?, proběhne mi ještě hlavou. A pak se nadechnu. A znovu. Plícema mi proudí slaná voda a nerozpuštěný bublinky. Dýchám a dusím se. 

Trhnu sebou a z pusy mi vyletí výkřik. Pak znovu semknu rty, přitisknu jazyk na patro a za ním vytvořím v krku vzduchovou bublinu. Zadržuju dech. Najednou si uvědomím, kde jsem. Sednu si na posteli. Zalapám po vzduchu a pak postupně dýchám pomaleji. Bolestivě se probírám ze snu. Znovu si lehnu a několik minut zklidňuju tep. První dojmy se ke mně dostávají přes tělo, na myšlenky je ještě brzo. Měkká peřina je příjemná na moje věčně studený nohy. Pravý koleno tlačí na levý, protože ležím na boku, a stehna se mačkají jak kdyby se jim po noci nechtělo loučit. Břicho a prsa unaveně poslouchají gravitaci a sunou se směrem dolů, rameno a záda si užívají dotyk bavlněnýho povlečení. Dobře ví, že být pod přikrývkou znamená mít ještě chvilku na lenošení. 

Vlasy mi cestují po polštáři, do uší, kolem krku, přes klíční kosti na bradavky, pár pramenů přes podbřišek ještě níž. Na lopatkách a bedrech cítím ty, který si už můžu zastrčit do kalhot, aby mi nepřekážely. Posbírám všechny vlasy a smotám je tak, abych se mohla otočit na druhej bok, aniž bych se u toho uškrtila. Nechám gravitaci působit na opačnou stranu a tělo ještě chvíli oddychovat pod dekou. Některý sny jsou strašně fyzický. Není to poprvý, co jsem se probudila se zadrženým dechem. Posledně jsem zachraňovala lidi z potopený lodi. Tohle byl slabší odvar.