Ráno chutná po jahodách (Kap. I)

Šero. Oči pod víčky tuší svět venku, zatím ale převládá tma zevnitř. Nutím zorničky pohybovat se do stran a rozlepím řasy. Pomrkávám a pouštím do mozku dávku rána. Světlo. Zakroužím kotníky a zápěstím a proberu k životu ztuhlý prsty na rukou, jako kdybych hrála na klavír. Ještě narovnat pomuchlanou klíční kost, kterou jsem si přeležela spaním na boku. Jako hadrová panenka si sednu na posteli a pohled z okna mi konečně otevře oči dokořán. Dneska bude hezky.

Co podniknu? Mohla bych konečně dočíst Hawkinga, už to přežvýkávám moc dlouho. A až půjdu odpoledne do města, stavím se pro ten super zelenej čaj, už mi dochází. A měla bych zajít do kadeřnictví… Z úvah o programu dne mě probere hlasitý zakručení v břiše. Tak jo, chtělo by to něco na zub, nejdřív ze všeho se musím vyhrabat z pokoje.

Všimnu si tlumenejch zvuků, který jsou slyšet přes dveře. Fuuuuu… Hhhhh… Mmmmm… Nevědět, co mě čeká, řekla bych, že se táta rozhodl jít pozdějc do práce a oběma rodičům nedošlo, že ještě bydlím s nima. Vylezu z pokoje a fuuuu se zesiluje. V obýváku na jógamatce najdu zpocenou mamku s ohmmm na rtech. Plynule přejde do parvatasany a v pozici psa hlavou dolů zašeptá: „Na lince je čerstvej chleba a včera jsem ti na trzích koupila jahodovou marmeládu. Zavři se v kuchyni, budu ještě chvíli cvičit.“ Minutku pozoruju. Rty položí na propnutý kolena, jako kdyby měla o třicet let mladší záda.

Do kuchyně se dere slunce. Paprsky tančí po stěnách, přeskakují z poličky na poličku, z hrnečků na skleničky. Otevřu okno dokořán a na pár minut se ještě vyvalím na měkkou lavici. Znovu se mi chce spát. Ráno. Kterej chytrák vymyslel něco takovýho? Každej pilot ví, že nastartovat Cessnu je nejnáročnější a nejdražší. Každej řidič zná škytání auta při startování studenýho motoru. Probuzení z nočního kómatu spotřebuje víc energie (a v mém případě vůle) než udržování chodu přes den. Ale každej večer upadáme do stavu jak po posledním pomazání a ráno se rodíme znovu. Určitě to má nějakej větší smysl, než se jenom s pomrkáváním znovu a znovu nechat překvapovat, jaký je počasí.

Chvíli si užívám filozofování v horizontální poloze, ale pak se napřímím a zapnu radar. Voňavej křupavej chleba od pana Bílka a jahodová marmeláda? To zní jako plán. Už mi pěkně kručí v břiše a tak si na olivový prkýnko ukrojím čtyři krajíce, potřu je tenkou vrstvou margarínu a lžící rozprostřu poctivou dávku jahod. Na těch by se nemělo šetřit. Dám vařit vodu na čaj, zazubím se na sebe do skla skříňky na talíře a uvelebím se zpátky na lavici, nohy pod stolem natažený na židli na druhý straně. Je brzo, sezením rovně budu svoje záda mučit až pozdějc.

Zakousnu se do krajíce a nestíhám chytat kousky ovoce, který si našly cestu kolem koutků rtů a už letí na podlahu, na tílko a na holý stehna v kraťasech na spaní. Jak říká Anička od sousedů, máma to vypere. Culím se pod jahodovej vous. Asi bych neměla, není mi šest jako Aničce. Ale nemá cenu popírat, že na pračku si tak akorát odkládám věci, který se zrovna nevešly na poličku nad umyvadlem. Miluju jahody. Čerstvý, mražený, pečený, nadívaný, je mi to jedno. Až na ty, který jsou v čemkoliv, kde je nejméně 0,4 % ovocné složky. Mezi zubama mi křupou zrníčka a vrže kůrka chleba, střída je naopak vláčná.

Když mamka za půl hodiny vejde do kuchyně, najde mě ve stejný pozici. Dlabu poslední kousek chleba, kterej už se do mě tak tak vejde. Pohladí mě ve vlasech a culí se jako sluníčko. Nikdo tady není, takže ráda zvládnu i trochu toho dětskýho ponížení, když vidím, jak je spokojená. Úplně září a na to se hrozně hezky kouká. Dá znovu vařit vodu, na kterou jsem zapomněla, a připraví bylinkovej čaj. Na stůl položí med, dva bucláčky, lžičky a sedne si ke mně.

„Jak ses vyspala, zlato?,“ zeptá se s mateřskou něžností.

Zamyslím se. „Do růžova, jen to bylo krátký. V kolik jsi vstávala? Máš dneska dlouhej den?“

„Asi v 7,” odpoví, „ale vzbudila jsem se ještě dřív. Musim dneska rozeslat hrozně moc objednávek a zavolat do pár objektů. Ve dvanáct přijde pan Mrázek pro pokyny k zítřejší akci, pak chci udělat tu dýni, co jsme dostali. Chtěla bys krémovou polívku nebo pečenou zeleninu? Máš tady marmeládu,” řekne a ukáže si prstem na bradu.

„Nejenom tam,” řeknu a utřu se dlaní. „Pečenou, prosím,” odpovím na otázku.

„A kdy že to musíš na univerzitu, až ve čtyři? Tak bys mohla dneska zase něco odpracovat, nestihla jsem v týdnu nějaký papírování. A večer dáme koupání venku, co ty na to? Už jsme dlouho nebyly.“

Zpracuju návrhy a pak odpovím: „Na půl pátou v centru, papíry ke mně, koupání zní super. A teď mi řekni, jaký akce organizuješ letos v létě, to jsme včera zamluvily.”

Naleje nám čaj a spustí proudy nadšenejch nápadů. Posedíme necelou hodinu a pár témat probereme horem dolem. Kromě informací mám teď i super náladu.

„Mami,” řeknu po chvilce ticha,„já mam zítra tu zkoušku z účetnictví. Mam strach, že to nedam.” 

„To zvládneš, zlato. Věř si trochu. Učila ses to?” 

Úplně jsem u toho vykrvácela. „Jo, strašně dlouho. Fakt jsem mákla,” odpovím. 

„Takže jsi udělala maximum. A tím to můžeš pustit z hlavy. Dopadne to dobře, uvidíš.” Je fajn slyšet nahlas něco, co zní ve vlastní hlavě jako patos.

„Jdu si dát sprchu a pak se musim vrhnout do práce“, sdělí mi za běhu. Obdivuju impulz, se kterým se umí do věcí pustit. Navíc v koupelně stráví desetinu času, po kterej tam jsem já. Za dvacet vteřin už slyším proud vody a za dalších deset jak otevírá mýdlo. Přesunu se do pokoje a cestou slyším z koupelny tichý au. Tu poličku nad vanou fakt musíme předělat. Asi si dala tentokrát fakt pěknou pecku, protože je slyšet, jak to vehementně rozdýchává. A nebo si ještě dává ledovou sprchu, aby pěkně nastartovala den. Taky bych pozdějc mohla, ale zase když se dneska pojedeme koupat… Už se těším, naposled to byla taková ledárna, že jsem si z jekotání zubama málem překousla — z koupelny se ozve dunivá rána.

Kruci, to nebylo hlavou do poličky. Vana duní dost, ale takovouhle ránu by neudělala ani patou, ani kolenem. Jdu se podívat, co se stalo, ať se máme zase čemu smát, až to přebolí.

„Mami, ty se prokopáváš k sousedům?“. Nic.

„Huuu, všechno v pohodě? Mam ti přinést led nebo si na to dáš studenou sprchu?“, vtipkuju.

Voda teče, jinak je ticho. Zvyšuje se mi tep. Srdce poskočilo, aby se připravilo na sprint. Úsměv mi zamrzne v pozici vyceněnejch zubů a dvě sekundy tu jen trčím, než zavřu pusu a vezmu za kliku. Vteřiny se prodlužují na celou věčnost a ve chvíli, kdy se v průzoru otevře pohled na mokrou koupelnu, píchne mě v ledvinách. Pusa se mi otevře, ale hlas zmizel někde v hloubce. Zvládnu se jen se škubnutím nadechnout a pak už to nejde. Moje tělo drtí plíce, tlačí z nich všechen vzduch a ve formě slaný vody ho žene do očí, až to bolí. Hlavu jako by mi dali do svěráku. Nechápu. Ještě nikdy jsem nic takhle nechápala.

„Mami!“ Rty se mi hýbou, ale jediná hláska nevychází ven. Nohy se konečně odlepily od země a jedním velkým krokem skáču k vaně. V hlavě mám střepy a v úlomcích i přemýšlím. Voda. Krev. Ledová voda. Rudá krev. Louže na zemi. Obrazec krve na kachličkách. Co se stalo? Sprchová hlavice. Voda. Kohoutek. Vypnout. Zmateně volám sanitku. Krev. Máma. Figurína. Nemůžu se dívat na ten výraz. Ještě má bolestí zkrabacený obočí a silnou vrásku uprostřed čela. Nikdy jsem si jí nevšimla. Rty lehce pootevřený, aby mohly sát vzduch. Vzduch. Dech. Pěst jí nacpu do pusy, abych zaznamenala i ten nejjemnější závan. Na zrcátko není čas. Stejně by se nezamlžilo, necítím vůbec nic. Prostředníček a ukazováček pravý ruky tisknu k sobě, jako kdybych měla přísahat, a mačkám jí je na mandle pod krkem. Tam někde hledá důkaz o životě člověk, kterej to zná z filmů a ze dne otevřenejch dveří na záchrance. Nahmatám stejnej puls jako kdybych jí dala ruku na kolenní čéšku. Ne. Ne. Ne! Nenenenene! N E! To N E!

Vezmu její hlavu do rukou a tisknu si ji na prsa. Kdyby to šlo, vmáčknu si ji až do hrudníku, aby tam zůstala. Chci, aby mi její lebka zlomila aspoň jedno žebro, abych měla vzpomínku. Chci, aby se její krev nedala smýt a zůstala jako vzor na kachličkách. Zatřesu s ní, třeba se ještě probere. Váha mokrýho těla se sune zpátky do vany a já už jí skoro lámu krk. Kdyby ještě dýchala, možná bych ji škrtila. Ale nechci stisk uvolnit. Vím, že jakmile se jednou pustím, už nikdy k ní nebudu tak blízko. Je mi blízko. Zato já se postupně vzdaluju. Mami! Koupelna se slévá do jednoho rozmazanýho obrazu. Dech se zkracuje, stmívá se mi před očima.

Tma. Ticho.

Šero. Oči pod víčky teprve tuší svět venku. Zatím pořád převládá tma zevnitř a z noční můry, která mě před probuzením provázela. Pomrkávám a pouštím do mozku ráno. Světlo. Ze snu mi buší srdce a svírá se z úděsu. Pomalu, bolestivě, ještě se zavřenýma očima dělám bilanci ztrát. Mami! Tělo se probírá postupně, od prstů na nohou, který se i přes rudej lak na nehtech cítí dost černě, až po čelo a obočí, který se svrašťují, jako kdyby se snažily z kořene nosu vytlačit všechny děsivý vzpomínky na sen z hlavy ven. Podle bušení srdce a pocitu úděsu realita, a přitom to byl sen. Byl to sen! A z toho se přece dá probudit. Většinou. Probuď se! Přece nebudeš kňučet, když se to nestalo. Ačkoliv… Pro mě je to stejný.

Do očí se mi hrnou slzy. Chytím se za břicho a svalím do klubíčka, protože úzkost útočí zevnitř. Převalím se na břicho, abych zatlačila sprintující srdce do peřiny. Hlavu vtlačím do polštáře, jako kdybych do něj mohla vyždímat všechny myšlenky, který se mi honí hlavou. Promnu si rukou krk, kterej bolí, ještě než vůbec musel zvednout těžkou hlavu. Druhou ruku sevřu v pěst, aby dlaní nemohla utéct poslední kapka energie, kterou jsem přes noc nabrala. Víc jí není.

Nevím, jestli mám zhluboka dýchat, abych trochu zmírnila lapání po dechu, nebo se radši vrátit tváří do polštářů a přidusit se, abych omezila jakoukoliv formu myšlení. Kyslík živí mozek a to je přesně to, co teď nechci. Mozek. Je to jeho vina. Všechny ty záhyby, náboje, výboje, spoje. V hlavě mám takovou koncentraci myšlenek, pocitů, bolestí a úzkosti, že kdybych si otevřela lebku, daly by se vzít do ruky. Vjedu rukama do vlasů a snažím se je odtud vyrvat. Slzy v očích nabírají na intenzitě. Tentokrát z jinýho důvodu. Chtěla bych je odtud vytáhnout a vlastnoručně rozmačkat a zničit – tak strašně moc! Moc. Nemám moc nad vlastníma pocitama. To je pocit! Vlastní myšlenky mě ničí a já nemám šanci oplatit jim to. Emoce mi drtí hrudník z toho jak rychle mi buší srdce a já jim nemůžu ublížit tak jako oni mně. Chtěla bych jim ublížit. Chtěla bych někomu ublížit. Jsem tu sama. Chtěla bych si ublížit? Pomohlo by to? Přenáší se úzkost krví, že bych ji pustila ven? Bude míň slz, když bude v těle míň tekutiny? Je smrt podobná spánku natolik, že ani od snů by mi nepomohla? Svíjím se v křečích, jak nemůžu to všechno, co jsem v noci zažila, pustit ven. Nevydám ani hlásku, ale v duchu křičím z plnejch plic.

Celý tělo se musí postupně přivést k životu a začít novej den. Nohy by mě možná zvedly z postele, ale hlava mě táhne dolů. Co to sakra zase bylo? Proč? P r o č? Kde se bere v hlavě spícího člověka něco takovýho? Kde se to bere v mojí hlavě? Nejsou sny jenom vedlejší produkt nočního třídění paměti? Nemají pomáhat kreativitě a jiným blbostem, který po těchhle nocích stejně nevyužiju? Tak proč mám pocit, že u mě je to každou noc jenom o nich? Ovlivňují mě víc než cokoliv, čemu mají sloužit. A každý ráno ze mě dělají svraštělý klubíčko svíjející se ve vlastní šťávě úzkosti. Každý ráno. Každý. Ráno. Každý. K a ž d ý.