Na beta vlnách (Kap. II)

Najíždím na rutinu s obratností trabanta na dálnici. Zapadnout do vyjetejch kolejí většinou pomáhá, když člověk neví, co se sebou. Automatismy pomáhají myšlenkový efektivitě, uvolňují sloty v pracovní paměti. Blá blá blá. Not today. Dneska mám plno. Vyčistit si zuby, to by mohl být začátek. Dojdu do koupelny, sednu si na vanu a – vana. Máma. Byl to jenom sen, připomínám sama sobě. Vezmu do ruky kartáček a vymačkám si na něj tekutý mýdlo. Hm. Tak znovu. Ne všechny bezmyšlenkový automatismy jsou úspěšný. Pasta, ááá, zavřít pusu, kroužit. Naučenej pohyb čištění zubů mi uvolňuje kapacitu na další myšlenkový pochody. Koupelna. Voda. Krev. Máma. No dobře, koupelna není dobrý místo pro dnešní rozjímání.

Přejdu zpátky do pokoje, otevřu skříň a pokusím se zabavit výběrem něčeho na sebe. Za pár minut se přistihnu, jak stojím před otevřeným šatníkem s kartáčkem zaraženým v puse a nepřítomným pohledem. Potřebuju si odplivnout. Společně s pastou a slinama flusnu do umyvadla i bezmoc, která mi zůstala po noci zaseklá v krku. Doufala bych, že pokud mi dneska v poledne na neurologii neporadí co s ní, aspoň mi vysvětlí, proč ji tam vůbec mám a jakou roli v tom hrají každodenní noční můry. Jít to takhle dál, ve čtyřiceti budu z těch šoků případ spíš pro kardiologii. V koupelně si odkroutím to nejnutnější, ze skříně vytáhnu chlupatej myší overal s kapucou a zachumlaná v pletenejch ponožkách se došoupu do kuchyně.

Je dobře, že jsem tu sama. Muset teď komunikovat, nedopadlo by to. Takhle nemusím řešit žádný vnější vstupy. Jsme tu jen já a moje hlava. A jdeme si udělat něco k snídani. Měla bych hroznou chuť na palačinky, ale příčí se mi představa, že se rozčiluju s těstem a snídám ve stoje u sporáku. Tak aspoň vločky, ovoce, oříšky, semínka. Moje klasika. Vyndám na linku první tři sklenice z bezobalovýho obchodu a okamžitě mi dojde, že na tohle taky nemám náladu. Krájení ovoce by navíc nemuselo dopadnout dobře, ostrým nástrojům se dneska budu radši vyhýbat. Ne kvůli vedlejším úmyslům, spíš kvůli tomu nepřítomnýmu zírání do blba, který by mě mohlo stát prst. Tak třeba chleba? Chleba zní dobře. S pomazánkou, rajčetem, jarní cibulkou, možná sýrem. A k tomu salát. Nakouknu do ledničky a špajzu a po patnácti vteřinách se přesouvám ke stolu. Na talíři mám housku, margarín a sladkokyselou okurku. Z ošatky před sebou ještě přidám jabko, aby to vypadalo barevně. Pro dnešek to bude muset stačit. 9:32.

Přežvykuju snídani a nemůžu strávit pohled na mokrou koupelnu, která se mi míhá před očima. Tak dost. Tohle už znám, nezmění se to. Jediná možnost je neustále se zaměstnávat. Pustím si nějakej playlist, něco kýčovitýho jako happy morning, a hned bude líp. Jdu si k posteli pro telefon a cestou zpátky odpovím na pět zpráv. Nemáme tak velkej byt, jenom na každým druhým metru stojím půl minuty. Ségra se ptá, jestli náhodou nemám její modrou košili, tak dojdu zpátky ke skříni a fotím jí jeden z kousků oblečení.

Košili na vedlejším ramínku jsem na sobě neměla už pěkně dlouho. A tenhle svetr jsem stejně nikdy neměla moc ráda. Někde ve mně se zvedne vlna odporu ke všemu, co nepotřebuju. K tomu, co nemá smysl, nijak mi nedělá radost a nepomáhá v životě dosáhnout toho, co chci. A tahle neužitečnost a nesmyslnost se teď zosobnila v tý blbý žlutý košili a šedým svetru, který mi visí ve skříni a zabírají místo. Dneska je na vyhazování ideální den.

Najdu největší pytel na odpadky, kterej máme, a naházím do něj navíc i jedny kalhoty, který škrtí v pase a jedny, který nad kterýma jsem se slitovala jenom z nostalgie. Pak několik triček. Pořád mi není líp a tak přidávám další dva svetry, jednu sukni a ještě jedno tričko. Skříň je pořád plná, člověk by si ani nevšiml. Kdybych se rozhodla, že budu měsíc nosit každej den jinej outfit, nejspíš bych v pohodě vystačila. Otočím se na druhou stranu pokoje a z krabičky na šperky vysypu do pytle náušnice a nejrůznější náhrdelníky a korálky. Seru na nostalgii, dělá mi ze žaludku scvrklou sušenou švestku. Ha, žaludek. Myslím, že jsem ještě před chvílí snídala. Tak asi končím, už takhle budou mít na charitě snad radost. Řekla bych, že budou nadšený hlavně z těch náušnic, který jsou bez obalu vysypaný mezi všechno ostatní. 10:09.

V kuchyni do sebe šoupnu zbytek housky s okurkou. A jabko. A půlku čokolády. A nakonec ještě krajíc chleba s příšerně kyselou marmeládou, kterou jsme dostali. A nesmyslně sladkou müsli tyčinku. A aby se neřeklo, dva vlašský ořechy. Jedna studie ukázala, že když se člověk špatně vyspí, má větší tendenci tláskat nezdravý jídla. Myslím, že dneska bych tomu docela věřila. Udělám si silnej černej čaj a jdu se podívat do pokoje. Stůl, nafukovací míč na sezení, laptop, halda knížek, stolní kalendář. Jsem tu jako na návštěvě. Znám to tu a přitom sem nepatřím. Jako kdybych se na vlastní domov dívala přes sklo, mohla si ho všude prohlídnout a pak se musela vrátit. Ale kam? V jakým meziprostoru to vždycky uvíznu?

Měla bych psát seminárku a tak se uvelebím na gymnastickým míči, otevřu počítač a chvíli se pekelně soustředím. Literarische Grenzüberschreitung. Píšu o překračování hranic v literatuře a přitom bojuju s poznáváním těch vlastních. Hranice mezi snem a skutečností. To je ta, přes kterou cestuju každej den tam a zpátky a někdy se úplně ztrácí. Nepotřebuju pas, ale hodil by se návod na použití. Často mi přijde, že překročit nejde. Jako kdybych nakročila, špičkou se přiblížila realitě a ona o kus utekla. Rychle po ní skočím a chci se jí aspoň dotknout, ale ona se prohne a uskočí. Je amorfní a neuchopitelná, bezbarvá a přitom někdy tak pestrá. Žiju na prahu mezi nejčernějším snem a pestrou reality a přitom se vzpomínkou na sny tak vybarvený, že je od skutečnosti neodliším. O třicet minut pozdějc mám prozkoumaný všechny praskliny v omítce nad stolem, zmapovanej pohyb pavouků pod stropem a na obrazovce bliká kurzor na prázdný stránce. Čaj je studenej, mozkový závity vaří a další šance na dokončenej semestr mi protekla mezi prsty. 11:30.

Mobil zavibruje a kalendář mi připomene, že mám být ve 12:30 na neurologii. Ve dvanáct musím vycházet, nejsem převlečená, chtěla jsem vynést odpadky a musím se zbavit těch věcí. Takže jsem zase nic nenapsala. Dám se do pohybu. Obsah pytle vysypu na podlahu a jak Popelka najdu všechny náušnice a těch pár přívěsků. Nevím, jestli je na charitě taky berou, ale třeba udělají někomu radost. V sáčku je přidám k oblečení, uvážu uzel a ubráním se pokušení demonstrativně všechno hodit z okna. Sbohem věci, nepotřebuju vás! Ze čtvrtýho patra to ale asi není dobrej nápad, dole parkují auta. Vezmu na sebe první co mi přijde pod ruku, až se divím jak moc se k sobě nehodí některý barvy, který mám v šatníku. Spakuju odpadky a vydám se na procházku kolem domu. U kontejneru se naposledy rozloučím s oblečením a krokodýlíma náušnicema. S odpadky se moc neloučím, ten smrad z koše na bio mi chybět nebude. 

Doma zjišťuju, že mám ještě 10 minut. Svlíknu ze sebe barvy papouška a nahodím něco normálního. Upnutý černý džíny, volnější šedý tričko a lehká bundička. Věci naházím do svojí milovaný kabelky, něčeho, co vypadá jako plátěnej pytel. Což je taky přesnej popis toho, co to je. Z věšáku sundám svůj nejoblíbenější kousek, černou buřinku. Džíny u kotníku dvakrát ohrnu, aby byly vidět barevný ponožky, a obuju svoje milovaný šedý plátěnky. Kouknu na sebe do zrcadla. Klasicky působím jako hipsterská šedá myška. Sekne ti to, kotě. Mrk mrk. Zamknu a vydám se vstříc elektroencefalografii. 12:02.

Na ulici je tak akorát chládek, aby mi nebyla zima. Vítr mi zajíždí pod bundu, pod tričko, proniká přes ponožky ke kotníkům. Auta troubí, brzdí, odbočují. Pro všechny je normální den. A pro mě ve výsledku taky. Jdu procházkovým tempem a ačkoliv někam pospíchám, nepospíchám. Oproti vnějšímu světu jsem zpomalená, čas teď plyne jinak. Jen se rozhlížím, poslouchám, vnímám vítr na kůži. Chci zavřít oči a nechat se vcucnout do zvuků města. Být taky jenom zvuk, jenom tichý našlapování plátěnek a šustění vlasů o bundu. Být neviditelná, nechat se rozfoukat větrem.

Tramvaj právě přijíždí na zastávku. Než ji doběhnu, slyším píp-píp-píp-píp, dveře se zavřou a je pryč. Musím počkat na další. Taky normalita mých dní. Akorát mi nedošlo, že je poledne a emhádéčko nejezdí tak často. Pět let jsem na neurologii nebyla, takže to možná budu chvilku hledat. Ale snad nakonec najdu kromě ordinace i nějaký řešení. Posledně jsem u týhle doktorky byla kvůli migrénám a když mi vyšlo normální EEG, prohlásila: „V pořádku, takže za nás všechno, nashledanou.” Nerada bych, aby se tahle péče opakovala.

Vedle mě stojí paní ve věku mojí babičky a upravuje si roušku přes pusu a nos. Nejspíš aby nechytla slovník dvou holek, který s nadávkama doběhly na zastávku pár vteřin po mně a naštvání na toho kreténa řidiče přetavily v zanícený drbání spolužaček.

„Ja vim, že sem fuckin furt nemocná, ae já nemůžu fuckin nic dělat, víš jak. Vona přijde fuckin na trénink a neudělá nic voe.” Strašně nenápadně ujíždím očima na středoškolačky, kterým může být tak patnáct. Ta jedna si podupává černýma kanadama a potrhanou džínsku kompenzuje oranžovou rtěnkou a modrýma stínama se třpytkama. Ta druhá je oblečená ve stylu Audrey Hepburn na pikniku v parku, ale její slovník tahá za uši jak My Fair Lady před její velkou transformací.

„Ale chápeš to tyvoe vona vodpočítávala dny do tý doby kdy dostane ty nejhnusnější možný boty voe, který tahle planeta viděla. To je fuckin komplet joke.” No to teda je fucking komplet joke, cukají mi koutky a nadšeně čekám na reakci Audrey.

„Mně to teda přijde hrozně desperate,” prohlásí kráska s vyčesanýma vlasama. Moje puristický já teď drží hubu a krok s mojí polyglotně progresivní částí osobnosti. Sama nevím, jestli jsem víc nadšená nebo vyděšená z toho, kam to netflixovská lingua franca může v řeči český mládeže dotáhnout. Mezitím se konverzace vyvine tak, že se nechytám.

„Já sem litovala každýho fuckin berana, kterýho děda zabil a teď nada. Tohole mi bylo úplně fuckin jedno. Rest in fucking hell.” Wooow! Nadšená. Rozhodně nadšená. Začít na Breaking Bad koukat v deseti jako tyhle nádhery, byla bych v jejich věku nejspíš úplně stejná.

„Hele, you are like this one,” slyším ještě jednu z holek, když strká kámošce pod nos telefon s nějakou fotkou a skoro hodí tlamu na schodech tramvaje. Watch your step, young lady, zamumlám si v duchu.

Uvnitř otevřu Hawkinga a začtu se. Hned po pár řádkách ale vytáhnu telefon kvůli slovníku a Googlu. Některý výrazy z kvantový fyziky v angličtině fakt neznám a pamatovat si je stejně nebudu. Ještě ani nestihnu pochopit o čem přesně čtu a po dvou stránkách zase vystupuju. 12:28.

Přes přechod nepřecházím, ale přebíhám na červenou. Když za křižovatkou probíhám mezi skupinkou dělníků, závan vzduchu mi podebere okraj buřinky. Za běhu ji sundám a držím v ruce. Skoro to vypadá, jako kdybych je zdravila zvednutím klobouku, možná to je ten důvod, proč se všichni tak otáčí. Vchod na neurologii je až skoro na druhý straně ulice. Zazvoním a radši nezjišťuju, kolik je hodin. Vyběhnu schody a rozvalím se na židli v čekárně. Proti mně sedí starší pán, takže mám aspoň čas na dočtení kapitoly.

„Slečna Lesecká?” Přikývnu. „Pojďte, jste objednaná.”

Chudák pán. Semknu rty, pokývnu mu a přesunu se do ordinace.

„Do spodního prádla, prosím”, zní první povel.

Jej, cože? Nemají mi náhodou zkoumat hlavu? Zaskočená hledám věšák a pak se se zdráháním svlíknu. Asi mi to hrozně trvá, doktorka si šla ještě něco zapsat do počítače.

„Lehněte si na záda na lehátko”, zavelí sestřička.

Napadá mě akorát, že by mě mohly klepnout paličkou, uspat a pozorovat ve spánku. Tahle medicína už je ale snad pár století za náma.

„Zavřete oči, pokrčte pravou nohu a položte pravou patu na levé koleno.” Už mi to dochází. Udělám pár cviků vleže a pak si stoupnu vedle lehátka.

Dostanu hned další instrukce: „Zavřete oči a položte si levý ukazováček na špičku nosu.” Ještě mě znovu posadí na lehátko a párkrát klepne kladívkem do kolene, jak to znám akorát z House. Kope, tak asi dobrý. Nemůžu si pomoct, ale jsem ráda, že jsem si kromě buřinky vzala i hezký spodní prádlo. Oblíknu se a sednu si na horký křeslo vedle počítače.

„Takže sny? Jak dlouho je máte?” Mluvila s mojí doktorkou, takže už aspoň tuší, proč jsem tu.

„Živé sny od malička, ale tak intenzivní, že jsem z nich psychicky unavená, mám zhruba tři roky. Jsou období, kdy je to lepší. A pak najednou třeba zase čtrnáct dní nejsem schopná fungovat. Tak intenzivní, že jsem se to rozhodla řešit, jsou teď dva měsíce v kuse.” Dva dlouhý podělaný měsíce, který bych v kalendáři mohla škrtnout.

„A pamatujete si je?”, vyptává se dál. Jako by šlo zapomenout. Otevřený okno ordinace zavibruje větrem, v místnosti se o půl stupně ochladí, dole na ulici někdo kopne do kamene a sestřička cvakne propiskou o stehno. Můj mozek otevře šuplík Nedůležité – nutně zapamatovat a všechny vjemy v něm pečlivě uloží. Jak bych asi zapomněla, že mi předevčírem uřízli za plnýho vědomí nohu, aby mě vytáhli z havarovanýho autobusu.

„Ano, všechny. Teda, já vím, to není možné. Pamatuju si většinou dva až tři, někdy pět za noc.”

Má poker face a píše. Zvuk starý klávesnice s vysokýma tlačítkama mě uklidňuje. To, co doktorka píše, možná tak pohodový nebude. Na žebrech mě škrábne cedulka od trička a v nose mě polechtá směs doktorky potu a deodorantu s bergamotem.

„Půjdete na EEG. Hodilo by se vám příští úterý ve 12:15?” V čekárně někdo tiše zakašle, jako kdyby mi dával najevo, že to měl být jeho termín. Měl? Jsem hypochondr? Jsou bezmoc, každodenní pláč a ranní kafe slazený myšlenkama na smrt běžný? Puso, na něco se tě ptala. „Ano, určitě,” odpovím, aby mi možnost nechat si vyšetřit hlavu zase nevzala.