Začátek

Na okně je tapeta interiéru vlaku, obličej unavené holky a ve druhé vrstvě film o sprintujících stromech. Záleží, jestli člověk míhá očima nebo šilhá na to, co má před nosem. Zašilhám na holku v odrazu. Otráveně na ni zakrčím nos a ona mi to oplatí. Po sedmi hodinách sezení už ani jedna nemáme náladu. Když jsem nastupovala do vlaku, svítilo slunce a lidi brouzdali parkem na procházce po obědě. Teď jsou venku jen psí páníčci na posledním venčení, než na noc zalezou do pelechů se svými chlupatými miláčky.

Rozhodnu se zpříjemnit si poslední hodinu třetí svačinou. Vlak se pomalu rozjíždí ze zastávky někde v Horní Dolní, a tak musím trochu přetlačit setrvačnost. Když znovu přibrzdí, naběhnu holeněmi do protější sedačky. Zasyčím bolestí a třu si bolavé kosti dlaněmi. Až tohle jednou bude vážně pomáhat, budu se divit.

Když se narovnám a otočím, stojí proti mně přes sedačku mladý blonďák. Sundává si ze zad batoh. „Alles okay?” zeptá se a ukazuje prstem na moje nohy. „Es geht,” ukážu rukou a pokrčím rameny na znamení Neuděláš nic. Usměje se a mně se zaklepou kolena. Holeně zapomenuty. Otevře pusu, ale nakonec nic neřekne, hodí batoh na polici nad oknem a s pohledem upřeným na mě se sveze do sedačky ve stejném směru jako ta moje.

Taky si sednu. Pak mi dojde, že jsem se zvedla kvůli svačině, a tak znovu vykouknu nad opěradlem a se skálopevným ignorováním jeho očí vytáhnu z batohu housku. On si mě mezitím pohledem maže na chleba, ačkoliv v ruce drží otevřenou knížku. Pohled na ni si dovolím, ale nemám jak poznat, co čte. Zřítím se znovu do sedadla, protočím oči a otevřu si na klíně notebook. U jídla dokoukám vypirátěné Fack ju Göhte a dopiju litrovku Coly od bráchy. U závěrečných titulků už mi praská močák, a tak zaklapnu Maca a s předstíraným klidem vyrazím na záchod. Blonďatá hlava se zvedne a já se zaculím, jakože To je náhoda, ty jsi tady pořád? To, že jsem měla u filmu chuť zkontrolovat, jestli mi propaluje pohledem sedačku, je vedlejší.

WC na konci vagonu svítí červeně, takže přemluvím svěrače, ať to ještě nevzdávají, a vydám se opačným směrem. Vlak sebou hází ze strany na stranu a dvakrát sebou v uličce málem švihnu. Než se dotrmácím na prázdný záchod, strašně mě svědí zuby. Je mi jasné, že než dojdu z nádraží na kolej, budu muset letět znovu. Když vylezu ze záchoda, ulička je plná cestujících, kteří se chystají vystoupit. Musím chvíli počkat a mezitím si prohlížím, s čím všichni cestují. Od batůžků a batohu přes obří kufry se tu najde všechno až po psaníčko o velikosti pětitisícovky. Slečna má sukni, podpatky a dřínsku. Asi nejde kilák a půl pěšky jako já.

Dojdu zpátky ke svému místu a začnu sklízet věci do batohu. Když kouknu přes okraj sedačky, pár očí uhne směrem k oknu. Rty se usmějí tomu, že se nechaly oči načapat. Blížíme se do stanice, narazím si čepici a nahodím batoh. Když procházím kolem blonďáka s knížkou, usmějeme se na sebe na pozdrav. Pak už si jen stoupnu ke dveřím a vyhlížím nástupiště. V odrazu ve skle vidím, že si něco poznamenal. Vlak zastaví, zmáčknu tlačítko pro výstup a vykročím do studeného večera.

„Entschuldigung,” ozve se za mnou. No nene. Otočím se. Stojí ve dveřích proti mně a culí se. „Hast du kurz Zeit?” Jestli já mám čas? No, já jo, ale ty stojíš ve vlaku, kterej se za chvíli rozjede. „Jaa, alle Zeit der Welt,” řeknu a v duchu se fackuju za ten kýč. Popojdu na kraj nástupiště. Koukáme si z očí do očí. Zeptá se odkud jedu. Vysvětlím, že jsem byla navštívit svého bráchu pod Hamburkem. Zeptám se, odkud razí on. „Halle. Dienstreise,” odpoví a služební cestu nechá vyznít jako tu nejzábavnější věc na světě. Kolik lidí by mu to závidělo. 

Za chvíli se určitě zavřou dveře, budem na sebe zírat přes sklo a bude to strašně trapný. Všimnu si, že v ruce drží malý bílý papírek. „Was liest du?” zeptám se ho na četbu jako největší šprt. Začne mi vyprávět o filozofických úvahách od Junga. Ty dveře se musí za vteřinu zavřít, běhá mi hlavou a vůbec se nesoustředím na to, co mi říká, ačkoliv bych dala všechno za to moct si nechat vyprávět o čemkoliv, když do toho bude takhle zapálený. A bude u toho na mě koukat. Prohlásím, že to zní skvěle, a mám chuť vytrhnout mu lístek z ruky.

„Was machst du eigentlich in Görlitz? Wohnst du hier?” Vysvětlím, že tady nežiju, ale jsem tu na Erasmu na semestr. Ptá se, odkud teda jsem. „Aus Tschechien. Kennst du Pilsen?” Chvíli kouká. „To si děláš srandu, ne?” vypadne z něj. Pár vteřin na sebe civíme. „Počkej, cože?” vyhrknu a nemůžu se přestat smát. „Ty seš… Ty seš taky Čech?” To už se smějeme oba. „A kam teď jedeš?” zeptám se. „Zpátky do Čech? To máš ještě hrozně daleko, ne?” Kroutí hlavou. „Nene, do Zittau. Pracuju tam. Jezdim tuhle trasu relativně často.” Áha, proto ví, že tady vlak stojí. Natáhne ke mně ruku s lístkem. „Tady je moje číslo. Kdybys měla chuť někdy zajít na svařák, tak dej vědět. Rád tě poznám.” Culím se sladce jako jahoda na prodejním pultu. „Já bych… Jo, moc ráda. Markéta,” řeknu a podám mu ruku. „Jiří,” stiskne mi dlaň.

V tu chvíli začnou pípat dveře. Poodstoupí a nechá mezi nás vjet sklo. Zamává mi a vlak se rozjede. Stojím na místě a procesuju. Pak se podívám na lístek v ruce. Jiri Schneider, 0351 62866376. Přijdu si jak ve filmu. Nasadím kapuci a upaluju domů. Nakonec nejen protože potřebuju čůrat. Musím si rozmyslet, co mu napíšu. Mám se mu ozvat hned? Nebude to vypadat divně? Ale zase když mu napíšu hned, možná bychom se mohli vidět už příští víkend. A zítra nebudu mít čas datlovat mezi přednáškama.

Dojdu na kolej zmrzlá jako německý preclík a v pokoji si zalezu do postele s čajem. Došla jsem k závěru, že ozvat se hned by znamenalo hned na nádraží nebo hned cestou a že počkat tři čtvrtě hodiny už je dostatečný odstup. Na dvacátý pokus sesmolím krátkou zprávu, která mi nezní úplně hloupě. „Ahoj Jirko, ráda jsem tě dneska potkala. Nebudu lhát, čekala jsem, kdy se mezi námi zavřou dveře a odfrčíš do noci. Přeju fajn zbytek cesty a těším se na zprávu. Markét.” Stejně to zní pitomě. Zadám číslo, přečtu zprávu po sté a odešlu. Odhodím telefon a celá rudá se schovám pod peřinu. Pro začátek to ujde.

Za půl minuty pípne telefon. Že by byl tak nedočkavej? Natáhnu se pro mobil a stáhne se mi žaludek. Otevřu Messages. „Zpráva nemohla být doručena.” Cože?? Chvíli přemýšlím. Že by předvolba? Někdy to chce 0049, někdy to chce plus. Zadala jsem dvě nuly, tak zkusím druhou variantu. Přepíšu to, znovu přečtu a pošlu. Za pár vteřin mobil zavibruje. Nedoručeno.

Podívám se na internet, jestli jsem nezadala špatně německou předvolbu. Nebo saskou předvolbu. Pak třikrát zkontroluju celé číslo, tam a zpátky. Ještě čtyřikrát zprávu zkusím poslat. Když se mi to ani jednou nepodaří, mrsknu telefon na postel a nabručená se svezu do křesla s nohama na stole.

Tak tahle sranda skončila rychleji než začala.