Levá, pravá, tráva
Na posteli leží bezvládné tělo smotané do klubíčka. Chvílemi zasténá, jednou za pár minut se chytne za hlavu, zanadává a zase složí ruku podél těla. Marina balancuje na hranici mezi šílenstvím a úplným odevzdáním se. Za každou uplynulou hodinu přibude jedna vráska uprostřed svraštělého čela jako čárka za dvanáctku v hospodě. V poloze embrya u otevřeného okna přetrpěla dopolední provoz na hlavní třídě, přivítala polední zklidnění, prosténala dopravní špičku a teď oddychuje u šumu s podvečerním zpěvem ptáků. Na nočním stolku leží otevřený denní krém a schne nakousnutá tatranka. Večerní slunce se leskne v poloprázdném platíčku ibalginů.
Na dveře do pokoje zaškrábou drápky, ozve se zakňučení a do ložnice přiťape zlatý retrívr. Panička spustí ruku z postele a nechá si ji oblíznout. Podrbe chlupáče za ušima a zamumlá láskyplný pozdrav: „Ahoj, čumáčku. Panička se ti nevěnuje, viď.” Retrívr zakňučí na ukázku sympatií a přitom zavrtí ocasem z radosti, že je jeho člověčí kamarádka naživu. Znovu Marině olízne prsty. Pak natěšeně poskakuje ze strany na stranu a očekává, co přijde.
Marina otevře jedno oko, pak druhé, a pomalu zvedne hlavu. Několikrát zamrká a unaveně se usměje na psa. „Dobře, já to zkusím,” řekne a centimetr po centimetru se posadí na posteli. Promasíruje si spánky a čelo u kořene nosu, dvakrát si kousne do tatranky a spustí nohy na zem. „Jdeme na to,” řekne spíš sobě než psovi a stoupne si. Protáhne tělo a udělá pět opatrných kroků kosmonauta na měsíci. Pak se sehne pro míček, hodí ho psovi do předsíně a než se zvedne zpátky do stoje, zavrávorá a chytne se za hlavu. Na postel upadne bezvládné tělo se zasténáním raněného vojáka. Marina se propadá do černoty migrény třetího dne. Padá a v bolesti hledá dno, od kterého by se mohla odrazit. „Nezlob se, Mikešku, ještě to nejde. Vydrž. Tak, hodnej –” nedořekne a znovu se chytí za spánek.
***
Uof! Mikeš štěkne a rozběhne se za míčkem, až mu vlaje kožich. Z jarního sluníčka má stejnou radost jako páníčci. Zdálo by se, že se s hezkým počasím taky pořád za něčím ženou, jen na to hraní jim nezbývá dost času.
Marina vezme tenisák z tlamy šťastného retrívra a hodí ho mezi stromy. Klade pravou nohu před levou a levou před pravou a přes barefooty zkoumá strukturu trávníku. Den 4 a konečně uhrála bod. Marina : migréna, 1 : 3. Přes noc dojedla tatranku a skoro i platíčko prášků, ale ráno se rozjasnil nejen den. K snídani slupla balený croissant s marmeládou, zapila ho Mirindou ze sodastreamu a nakonec všechno spláchla ještě čínskou polévkou. Pak na sebe navlékla oblečení hozené přes křeslo a vyrazila s Mikešem konečně na delší procházku. Jeden z nich to slaví sprinty za míčkem, druhý zíráním na stromy.
Levá, pravá, tráva, stromy, nebe, kůra, slunce, vzduch. Házej, dýchej, šlapej, směj se, drbej. Vítr fouká, listy šustí, na světě je krásně. Mikeš lítá sem tam, spokojeně štěká a nosí paničce míček, jako kdyby na planetě neexistoval vznešenější úkol. Neexistuje. Stejně jako není krásnější zábava, než brát tenisák z tlamy zlatého retrívra a házet ho vstříc lepším zítřkům. Levá, pravá, tráva. Na světě je krásně.
