Gilmorky v hotelu

Hotel působí příjemně asi jako hot jóga na podložce s jehličím. S rozběhem sebou vrhnu na postel a minimálně dalších jedenáct hodin nehodlám vstát. „Lorelai?” ozve se nade mnou. „Spím,” odpovím bez zájmu. „Zajdeš s námi ještě na drink?” Nepochopili, že se můj mozek právě mílovými kroky vzdaluje do spánku. Nebo to má aspoň v plánu. „Nope. Vezměte Rory. Stejně umí pít líp. Když se budete hodně snažit, dá si s váma i dietní colu.” To je skoro poslední, co si pamatuju. Pak už jen přehnaně hlasitý dupání Luka a chichotání Sookie, když vycházeli z pokoje. Rory mě nechá upadat do mdlob, zlatíčko moje.

Po hořkosladce krátký době strávený na nahý hrudi George Clooneyho mě vzbudí čvachtání tekoucí vody z vedlejšího pokoje. Luke si dává svou obvyklou noční sprchu a tiše si hvízdá za stěnou z papíru. Už už se chystám usnout a pak mě zarazí hlas Sookie. Zní jako školačka, která se pokouší učitelce bonznout opisování bez toho, aby si toho spolužáci všimli. Opatrně a přitom s naléhavostí, kterou od ní neznám, jen špitne: „Luku?” Luke se dál sprchuje, jako kdyby se nechumelilo. Ale u Sookie se očividně chumelí. Dvakrát zaklepe na dveře koupelny a pak otevře. „Luku, myslím, že tu někdo je.” Chvíli je ticho, jen šumí voda. Luke si chtěl pravděpodobně začít stěžovat, co mu leze do koupelny, ale musel si všimnout jejího výrazu. Vypne vodu, nejspíš se ani neosuší, něco na sebe hodí a chystá se prozkoumat apartmán. „Už jdu.”

Znejistěla jsem. Čekala jsem, že se Luke Sookie vysměje, ale na její nervózní konstatování s žádostí v hlase reagoval rychle. Je slyšet Sookiino cupitání někam do místnosti. A pak strašně zařve. Z krve v žilách mám beton. Asi se pozvracím. Rory leží vedle mě na posteli. Chytí mě za ruku svou horkou dlaní. „Sookie,” špitnu a jinak ani nedutám. Můj mozek listuje kartotékou a hledá řešení na otázku: „Co dělat, když ti za stěnou vraždí nejbližší kamarády?”. Jako první vytáhne odpovědi: „Zkontrolovat, jestli sis vzala reprezentativní kalhotky, ať neuděláš ostudu Emily, kdyby tě v márnici měli svlíkat” a „Rychle se rozhodnout, jestli by upéct koláč na Sookiin pohřeb byla ta největší pocta, nebo ta nejhorší urážka.” Pak jako by mě probil blesk a vystřelím z postele. „Mami! Tam nemůžeš jít!” slyším za sebou hlas Rory s knedlíkem v krku. V pokoji je tma, ale jejím úděsem by se dalo rozbít okno.

„Ne! Ne!” slyšíme Luka. Bojí se. „Prosím!!!” Ozve se znovu strašnej řev. A pak je najednou ticho. Hrobový ticho. Doběhnu zpátky do postele a přimáčknu se k Rory. Jsou mrtví. Nemůžu tomu uvěřit. „Mami, co budeme dělat?” Netuším. V hlavě mám mlhu neprůhlednější než výraz mojí matky, když se jí snažím vysvětlit, že jíst pizzu k snídani je jen jiná forma konzumace zdravých obilovin. A pak si vzpomenu na sekeru, kterou jsem viděla u schodiště vedle hasicího přístroje. Vyběhnu z postele a otevřu dveře jak třináctka plížící se na party. „Mami, ne!” slyším za sebou Rory. Jsme druhej pokoj od schodů, udělám dva velký kroky a strhnu obří sekeru z držáku. S posilováním na mě nechoďte, ale teď bych zvedla krávu. Pospíchám zpátky do pokoje. Průvan mi vezme dveře z ruky a přibouchne je. Zvedne se mi žaludek. Do šera třeštím oči. Sedíme na manželský posteli, já se sekerou v ruce. Čekáme na smrt. Čekáme na smrt? „Odpouštím ti, že jsi na mých desátých narozeninách snědla moji půlku pizzy a pak tvrdila, že ji ukradl mýval,” řekne Rory a mně pukne srdce.

Sedí opřená o čelo postele, pokrčená kolena přiražená pod bradu, rukama si objímá holeně. Zírá před sebe. Chvílemi se podívá na sekeru, pak zavře oči a vrazí nos mezi pokrčená kolena. Za pár minut se pomalu začnou otevírat vstupní dveře. Chce se mi brečet. Třesu se jako ratlík paní Johnsnový. Jsem připravená položit život za Rory, pokud mě to nepoloží. Když jsem si ji porodila, tak si ji taky zachráním. Obojí vypadá na řezničinu. Vysoká mužská postava udělá krok směrem do místnosti. Z Rory vedle mě se stala socha. Je napřímenej a působí klidně. V ruce se mu zaleskne nůž s čepelí jako moje předloktí. Říká se, že s nožem si člověk nemá zahrávat, ale radši rovnou utéct. Ježiši, proč mě nenapadlo, že můžeme utéct? Najednou si přijdu jako ta nejpitomější bytost na světě. Jestli tohle nepřežijeme, donutím Rory, aby mi to nikdy neodpustila. „Promiň,” špitnu a rozsvítím lampičku vedle postele.  

Chlap udělá krok stranou. Pomrkává a krabatí obočí. Podívám se na něj. Je to příšernej pohled. Ruce má od krve Luka a Sookie, nůž jen zběžně utřenej, zpocený vlasy zteklý do všech směrů a v očích tolik zvrhlýho potěšení, že se do nich nedá dívat. Mateřskej instinkt mě kopne do žeber. Zvednu se na posteli, sekeru čapnu do obou rukou a rozběhnu se k němu. Má nůž, takže se sekerou mám navrch, dokud se nedostane blízko k nám. To znamená, že si musím zahrát na vraha a dostat se k němu dřív. Seskočím z postele, rozpřáhnu se a mířím někam na krční tepnu. Představuju si ji jako terč. Jenom hraješ šipky, Lorelei. Stref se a bude to dobrý. 

Překvapila jsem ho. Stačím se na setinu vteřiny podívat do jeho očí a zahlídnout strach. Šok a strach. „To je za Sookie a Luka, ty hajzle!” zakřičím a zamířím do středu terče. Pokrčí ruce, ale víc nestihne. Nic už nestihne. Nikdy. Na vyděšenou ženskou mám dobrou trefu. Přesně ke klíční kosti do spodní části krku. Sekera projede krkem jako nůž svatebním dortem Williamsových a já málem omdlím. Ten zvuk. Tenhle zvuk si člověk neumí představit. Ani nemůže, nemá jak. Ve vteřině je na podlaze a stěnách strašně krve. Hlava mu uhne do strany a tělo se začne předklánět. Nevím, jestli je možný, aby ještě žil, ale pud sebezáchovy pracuje. Otočím sekeru v ruce a tupou stranou mu dám další ránu do spánku. V pádu dopředu uhne do strany a k mým nohám dopadne paže vyvrácená v rameni. Ječím. Až teď jsem si to uvědomila. Křičet takhle víc jak minutu, nepromluvím zítra ani slovo. Všechno to musí ven. Řvu. V plicích mám startující Airbus a to, co ze sebe vydávám, se rovná řevu jeho motorů. 

S trhnutím těla se budím. Zalapám po dechu a donutím se otevřít oči dokořán, abych se v myšlenkách nevracela zpátky na místo činu. Minutu zírám do potemnělýho prostoru a uklidňuju se. Snažím se přesvědčit svůj tep, že není bubeník v punkový kapele. Pak se mi únavou přivřou oči, ale tím se mi do hlavy vkrade strach. Několikrát zkusím znovu usnout, ale zatažení víček mě vodí zpátky do hotelu na kraji města. Šťouchnu do postavy vedle v posteli. „Štěpáne?” Nic se neděje. „Štěpáne, prosím.” 

Pomalu a neochotně se probouzí. „Co se děje?” ptá se ochraptěle. „Můžeš mě prosím na chvíli obejmout?” požádám ho. „Měla jsem strašně hnusnej sen.” Neřekne nic, otočí se čelem ke mně a já k němu zády. Pevně mě k sobě přitiskne. „Tak na to nemysli. Pokus se myslet na něco hezkýho. Bude to dobrý,” přeříká rozespale naučenou mantru. Díky, Štěpáne, tvoje hlubokomyslnost právě vyřešila veškerý traumata lidstva od dob vynálezu kola. Ale má plusový body, že přistoupil na moje noční objímání.